[vc_row][vc_column][vc_column_text]Dívala jsem se na Návrat ztraceného syna. Poprvé jsem ho viděla někdy v sedmnácti, v kině Klub. Klub bylo malé kino v Klimentské ulici. Hned jak jsem začala chodit na gympl, běžela jsem si zařídit průkazku. Bez průkazky vám neprodali lístky. Hrály se tam filmy, které patřily do pokladnice naší i cizí kinematografie. Říkám to trochu nadneseně, ale filmy, které dávali v Klubu, jste prostě jinde vidět nemohli. Některé byly beznadějně vyprodané. Pamatuju se, jak jsem se jednou vypravila koupit lístky na Bezstarostnou jízdu. Byla jsem připravená na několik hodin čekání, tak jsem si s sebou vzala knihu. Vlastně jsem si ji ale nevzala na čtení, nenesla jsem si ji v kabelce, ale v ruce, tak aby každý viděl, co čtu.
Tehdy každý, kdo mi byl sympatický, měl na nohách tak zvané golfky (kotníčkové semišové boty, které jednou za čas dostali v obuvi v Celetné a stály 150 Kč) a pod paží Tuláka po hvězdách nebo Na cestě.
A já si tehdy do té fronty vzala červenou bichli sebraných děl Williama Shakespeara. Šla mi pěkně k černým šatům. Než na mě přišla řada, Bezstarostnou jízdu samozřejmě vyprodali.
Měla jsem ji později vidět jednou v neděli ráno v jakémsi bytě na Invalidovně po šíleném mejdanu na videu značky Grundig. Byla to bůhvíkolikátá kopie, tak na ní nebylo skoro nic vidět.
Když jsem chodila na základku, prohlížela jsem si hrozně ráda stohy časopisů Film a doba z konce šedesátých let, které měli naši schované. Dívala jsem se na fotky a představovala jsem si, o čem ty filmy mohou být. Trávila jsem nad nimi hodně času. A strašně jsem toužila je vidět. Třeba Žert. Nebo právě Návrat ztraceného syna.
Samozřejmě, že v sedmnácti letech to pak bylo trochu zklamání, protože jsem nic nechápala. O rok později jsem byla s kamarádkou Veronikou na Bergmannových Scénách z života manželského. Pamatuju se, jak jsme šly z kina obě pořádně převálcované. „Myslíš, že to v manželství fakt takhle chodí?“ zeptala jsem se. Veronika pokrčila rameny. Připadalo mi, že jsem právě přišla o značnou část svých ideálů a nadějí. Když jsem si Scény z života manželského pustila po čtyřicítce, nechápala jsem, co mě tehdy tak vyděsilo. Normálka.
Návrat ztraceného syna jsem teď viděla potřetí. A ze všeho nejvíc jsem v něm tentokrát vnímala, jak jsou si postavy navzájem odcizené. Jak každý nabízí druhému, jenom svou masku a táhne svou figurkou tam, kde hledá uspokojení, kde chce naplnit prázdnotu, kterou v sobě má, najít to, co mu chybí, aby vůbec cítil, že žije. Všichni jsou sevření v hranicích svých společenských rolí. A neexistuje místo, kde by mohli být sami sebou. Ani doma nemůžou sejmout masky. Jsou mezi nejbližšími, ale i s nimi je potřeba hrát hry, i oni jsou každý ostrov sám pro sebe.
Do jisté míry asi jsme. Ostrovy. Simon s Garfunklem zpívali „I am a rock, I am an island. And a rock feels no pain. And an island never cries.“ Ale i skála může cítit, a proč by ostrov neplakal?
Zešílela bych, kdybych nemohla být doma taková, jaká jsem. Ale navenek jsem se dlouho snažila přizpůsobit a vystupovat tak, jak se ode mě očekává. Jako od poslušné dobré žákyně, jako od inteligentní studentky, jako od prima učitelky, jako od oblíbené vychovatelky… jako od vzorné matky. Byla jsem často nešťastná, jak moc toužím být pro každého přijatelná. Ptala jsem se sama sebe, co tak strašlivého v sobě ukrývám, že se nemůžu uvolnit a všechno to pustit a být prostě svá. A pak mě jednou napadlo, že se nemusím bát. Že ze mě nevyjde nic zlého, když zvednu bránu. Že bych si měla důvěřovat.
Protože žít v roli je jako být osamocený ostrov, který uvnitř křičí.
Ilustrace: Kateřina Sidonová[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_btn title=”zpět do rubriky Přesah” style=”flat” shape=”square” color=”warning” size=”xs” align=”right” i_icon_fontawesome=”fa fa-arrow-right” css_animation=”left-to-right” link=”url:http%3A%2F%2Fwww.datovazurnalistika.cz%2Fpresah%2F||” button_block=”true” add_icon=”true”][/vc_column][/vc_row]
