[vc_row][vc_column][vc_column_text]Dělám i s lidmi, kteří zabili. Kteří kradou, kteří mají v batozích nože a injekční stříkačky. Když na to přijde, můžou nůž z batohu vyndat… ale tahle práce se nedá dělat se strachem, že vás propíchnou. Okradli mě, dvakrát, ale o víc peněz jsem přišel nevrácenými půjčkami.
Ano, tohle je legrační: každému, kdo přijde na praxi, říkáme: Nepůjčuj peníze! Nepůjčuj peníze! Nepůjčuj peníze! – A sami pak půjčujeme tajně, aby praktikant neviděl, protože někdy se nedá; klient chce půjčit stovku, aby mohl své mamince k narozeninám koupit kytku… o některém víte, že vás obelhává, a toho pošlete do háje.
Ale s ostatními je to moc těžké.
* * *
Ukradli mi služební mobil. – Domluvil jsem, položil ho na stůl a šel ven převzít nějakou drogerii, spěchalo se, poslední klient, který už stál na ulici, jestli si ještě může umýt ruce… oni jsou stále v obraze, přesně vědí, co kde míváte položené! Nesepnulo mi v tu chvíli, a na policii mi pak řekli, ať se nezlobím, ale že to byla především moje blbost.
Ano, byla.
Mobil jsme zablokovali, klient tři dny nepřišel, a pak jakoby nic; hned jsem mu vylil perka a on si na mě šel stěžovat. Jak soudobé… četl jsem o chlapíkovi, který vlezl sousedovi na zahradu pod auto a kradl mu z kol puklice. Soused vyšel, zloděje si nevšiml, sedl do auta, nastartoval a vyjel… zloději zlomil ruku a pak čelil žalobě pro újmu na zdraví či co. – Jak to dopadlo u soudu, nevím.
Mně to dopadlo… dobře. Omlouvat jsem se nemusel.
Já ovšem čekal, že se za mne zaměstnavatel postaví, když všechno bylo tak jasné! Jen se s tím nedalo moc dělat jaksi policejně, pokud jsme zloděje rovnou nechytli za ruku. – Ale vyšlo najevo, že o mě nejde. Že největší důraz je třeba klást na to, aby z řad klientů nepřicházely stížnosti.
Takže jsme absolvovali systémový pohovor a vznikla další sada lejster k vyplňování, kdyby snad došlo k podobné mimořádné události… tady už se vynořovaly další náměty: jakou mám v zaměstnavateli oporu, když on ví, jak nerovný boj s lidmi, pro něž je krádež denní chleba, vedu, a přitom chce tohle řešit „systémově“?
Opět nebudeme mluvit o penězích, i když dát za nový mobil nemalou část malé výplaty kapsu docela zatížilo. Mluvme o obavě, že vás v tom zaměstnavatel kdykoli nechá samotné, protože on bude chtít být krytý. V téhle práci potřebujete být součástí kolektivu; nikoli systému, v němž nikomu na nikom nezáleží, neboť každý prvek je tam nahraditelný…
* * *
Vrátíme se k nožům: nikdo na mě nikdy nůž nevytáhl. Nadávali, klienti, nadávat dovedou pěkně; život s nimi je jiný než porady v think tanku, valné hromady akcionářů nebo besedy se sousedy ve stínu lípy.
Setkáte se s klienty, kteří se k vám chovají jako v zařízení, jež jim ze zákona má všechno dát a nedává nic. Setkáte se s klienty, kteří vámi navenek silně pohrdají, jako kdybyste za svrab, v němž oni žijí, byli odpovědni vy. Setkáte se s klienty, kteří se k vám odmítají otočit tváří a jen monotónně špačkují do rohu místnosti.
Ale potřebují pomoct, a vy jste celkem jediní, kdo může; hrajme teď chvíli s otevřenými kartami! – Kdo, když ne vy? Kdy, když ne teď?
Foto: protothema.gr
[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_btn title=”zpět do rubriky Přesah” style=”flat” shape=”square” color=”warning” size=”xs” align=”right” i_icon_fontawesome=”fa fa-arrow-right” css_animation=”left-to-right” link=”url:http%3A%2F%2Fwww.datovazurnalistika.cz%2Fpresah%2F||” button_block=”true” add_icon=”true”][/vc_column][/vc_row]
