Rozsvícenou baterkou do pusy

[vc_row][vc_column][vc_column_text]XXX

Kdy se má svléct z šatů

co na čem záleží

pár vlásků paměti

pokouší splétat tu do copu

gumička vytahaná

a že se nadřela

těch polí rozházených

od statku ke statku

v ohanbí

ruka hospodáře

mne je jak obilí

a možná s pacholkem

ruce sepjaté

a že se nadřela

statky a fabrika

Teď kolena přerostlá

do pokojíku se sociálním zařízením

co že to venku za roční období

to rezervoár upouští

páru nad hrncem paměti

a pluhy starých prstů

ořou vytahané gumičky

 

Ze sbírky „Rozsvícenou baterkou do pusy“ – Psí víno – edice STŮL (2007)

 

 

XXX

A rohlík narážel

do pramice

skoro dvaceti zubů

ňadro ucho

kokršpaněla v pubertě

a bílý kafe

v domově z plastu

kde kosa věčně

opřená do futer

krpatá vzpřímeně jak

komín fabriky

podala brousek

a vedle anděl

se štrikovaným kloboukem

slyším to její věčný mordyjé

 

Ze sbírky „Rozsvícenou baterkou do pusy“ – Psí víno – edice STŮL (2007)


 

Obě básně jsou o mé babičce. Jako dítě jsem tam nerada jezdila, dnes na to nahlížím jinak. Byla to žena, která se narodila do velmi tvrdých poměrů, byli chudí a babička od útlého dětství pracovala jako děvečka u sedláka, pak u zedníků a nakonec uklízela ve fabrice. Vzala si muže ze stejných poměrů, údajně byla zakoukaná do syna jednoho sedláka, ale to tehdy nepřipadalo v úvahu. S dědou vychovala dvě děti, dřeli a šetřili, chtěli si postavit dům. Pak přišla měna… no a šetřili znova. Dům si nakonec postavili, byl to jejich sen. Když jsem byla malá, připadala mi hrozně tvrdá, jednoduchá, já nevím, co ještě… Později onemocněla stařeckou demencí a posledních pět let života trávila v Domově důchodců, ale musím říct, že důstojně. Byla umytá, najezená, čistě oblečená a já ji vídala častěji než dříve. Až teprve, když jí „uletěl rozum“, jako bych k ní našla cestu. Jo někdy vyprávěla neuvěřitelný věci, ale byla mou invencí, myslím, že v té době jsem napsala nejlepší texty. A já jsem pochopila jednu věc, byla srostlá se zemí, což já už nejsem, pochopila smysl, který já marně hledám. Zemřela ve čtvrtek, v neděli jsem za ní byla, věděla, že je konec, ale žádné naříkání, byla neuvěřitelně hrdá… Byla jsem poslední z rodiny, kdo ji viděl živou. Tyhle řádky jsou určené jen Tobě pro představu. Nebyla bojovnicí za ženská práva, ani ničím jiným. Je to jen moje vzpomínka na jistou podobu ženskosti.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_btn title=”zpět do rubriky Přesah” style=”flat” shape=”square” color=”warning” size=”xs” align=”right” i_icon_fontawesome=”fa fa-arrow-right” css_animation=”left-to-right” link=”url:http%3A%2F%2Fwww.datovazurnalistika.cz%2Fpresah%2F||” button_block=”true” add_icon=”true”][/vc_column][/vc_row]

Kateřina Bolechová 1 článek
Vášnivá prozaička, básnířka výtvarnice narozená v Českých Budějovicích nedaleko řeky Malše. Jako dítě si přála mít jizvu, což se jí podařilo. Dětství prožité s panelákovou partou by za nic neměnila. Na tři roky si splnila sen stát se krupiérkou. Roku 1994 získala v literární soutěži Hořovice Václava Hraběte jednu z hlavních cen v oblasti prózy. Publikuje časopisecky, tvoří koláže, má ráda poker a lední hokej.

Názor? Sem s ním!

Reagovat

Váš e-mail nebude viditelný veřejně.


*