Rozhovor

Řekni mi, kde jsi se naučila tak tančit? Kde jsi se naučila takhle se dívat do očí, až se mi všechny myšlenky matou a zastavují?

Řekni mi, koho jsi potkával na svých cestách okolo dvorce? Říkej mi něco, prosím. Chci poslouchat, jak mluvíš. Chci se na tebe dívat.

Řekni mi, byla ti zima v noci v jeskyni?

Snad i byla. Ale měla jsem kožešiny a někdy hořel oheň. A ty? O čem se ti celá ta léta zdálo? Na co jsi myslel, když jsi nemohl spát?

Chodil jsem do sadu na zelená letní jablka. Tráva byla mokrá rosou. A ty?

Rozfoukala jsem uhlíky zbylé na ohništi od večera a upálila můru, která vletěla do plamenů. A ty?

Hřál bych si ruce od těch uhlíků. Přinesl bych ti květovaný šátek, abys si ho mohla vázat okolo ramen.

Schovala bych si do něj oči, abys je neviděl.

Chtěl bych je vidět, protože jsou černé. Ty pláčeš? Co je ti? Ani jsem nevěděl, že slzy jsou tak horké.

Máš tolik bílé ruce. A jemné, jako hedvábí.

Odkud znáš hedvábí?

Jen z krádeží. Tys myslel, že slzy jsou chladné jak slaná mořská voda?

Odkud znáš mořskou vodu?

Babička vyprávěla.

Často jsem myslel na moře, když jsem se z kopců díval dolů do lesa.

A odkud ty znáš moře?

Vymyslel jsem si ho. Četl jsem o něm. Hosté mi vyprávěli.

Babička ti ukradla řetízek, víš to? Měl jsi ho tady kolem krku.

Záleží na tom? Beztak se mohl přetrhnout cestou.

Pod řetízkem ti tlouklo srdce. Viděla jsem to.

Ty taky vidíš všechno.

Ty zase všechno znáš. Poslouchala jsem včera, jak chodíš po chodbách.

A já tě nikdy neslyšel. Chodíš moc potichu, jako lesní zvířata.

Odkud znáš lesní zvířata?

Neznám je. Bojím se jich. Vypravuj mi o nich.

Bývají černá, a chlupatá. A koušou.

To nevadí. Zaveď mě k nim někdy.

Nikdy bych nevěřila, že můžeš být tak blízko.

Vždyť se tě skoro nedotýkám.

A co ti brání? Bojíš se loupežnické dcerky?

Mlč, nemluv takhle. Ty přece nejsi loupežnická dcerka.

A co tedy?

Tebe jsem potkal před lety, v některé noci před bouřkou, když jsi šla přes kameny k vrcholku skály. Tebe jsem viděl za zimních večerů, když zatápěli v krbu a plameny šly rovnou do komína. A na tebe jsem myslel, když dozrávaly jahody. Proč bych se tě měl bát?

Možná, že jsem tě potkala už tenkrát, když jsem se šla za tmy koupat do rybníka. Byly tam bílé oblázky a zanedlouho padal sníh. Nebo se mi to jen zdálo, že padal? Na nebe vyšel měsíc a z křoví vycházeli bílí králíci.

Ty si vymýšlíš.

A ty ne?

Olga Černá 1 článek
Spisovatelka, bývalá knihovnice, dnes průvodkyně v klášteře (v Milevsku). Máma. Vyšly jí knihy Klárka a 11 babiček, To je Praha/This is Prague, Kouzelná baterka, Z domu a zahrady, Jitka a kytka, Poklad starého brouka, všechny v nakladatelství Baobab.

Názor? Sem s ním!

Reagovat

Váš e-mail nebude viditelný veřejně.


*