Podivné vášně

[vc_row][vc_column][vc_column_text]

škoda, že nejsem Diana Arbus

 

Pojedeme k tobě nebo ke mně? Ptá se Josef a drží v ruce lahev červeného vína.

Tak já nevím, třeba ke mně, říká Božena. Musím ti něco ukázat, musím ti ukázat, jaká jsem. Říká a ví, že se mu chce otevřít. Nemůže to nechat jen tak, chce, aby o ní všechno věděl.

Josef se usměje. Posune si klobouk. Zapálí si cigaretu. No tak dobře.

A Božena už odemyká dveře, běží po schodech nahoru, černý kabát za ní vlaje. Černý kabát s velkým páskem a obrovskou sponou, jak rozstřižená hedvábná sukně. Musím si ještě rozpustit vlasy, říká si v letu a vyndavá si hřeben z hlavy. Vlasy, vlasy jsou pořád krásné, ty se nemění. Jako když byla malá, krásná, blonďatá holčička, hubená a všichni kluci ze třídy jí chtěli, protože byla nejkrásnější, nejkrásnější a nejchytřejší. Nejveselejší a nejšťastnější. Jezdila nejrychleji na lyžích a nejodvážněji na kole. Nejlíp plavala a měla ty nejdelší nejštíhlejší nohy z cel& ;eac ute; základní školy a nejlepší vysvědčení a nejlepší slohovky a nejlepší maminku. Nejkrásnější maminku v kostýmku z Německa.

Byla jsem překládat v Drážďanech a něco jsem ti Bety přivezla. Nový německočeský slovník pro děti s obrázky.

Ten legrační králíček na titulní straně, ten lesk a ….das kralik mit rot karotte… si tak šťastně ukusoval.

Odemyká. Tak co teď budeme dělat? Ptá se Josef.

A už v hlavě sčítá ty spojnice ode dveří k oknu a od okna k závěsu. Co vychází? Nějaká prostorová konstrukce. Chtěl by se podívat z okna, jak to pokračuje, když se prodlouží ten bod, který tvoří klika jejích dveří do pokoje v myšlenou čáru, projde oknem a prodlužuje se až někam za řeku, za železniční most, přes Radlice, kde asi končí. A najednou to vidí, jak obkroužil zemi a z druhé stěny pokoje se vrací a přináší sebou. Co? Listí? Exotická vlákna. Vystřelí, vystřelí a je obestřený tím bambusem. Nemůže vyndat ruku z kapsy. Guerilla mu prostřelila mozek.

Je v souvislosti. Trochu se chvěje vzrušením. Napojil se. Ze stěny na něj míří starý zrezivělý kulomet z partyzánské války. Prostřelí kávovar. Poprava kávovaru. Zprostředkovaná poprava kávovaru způsobená tou myšlenou čarou mířící z bodu, který tvoří klika dveří do jejího pokoje.

Zastřel mě! Prostřel mi srdce! Křičela by Božena a postavila by se před kávovar, kdyby mohla. Rozervala by si podprsenku a vyrvala by z ní svoje prostorem plynoucí ňadra jako dvě zbraně proti partyzánské válce. Bradavky místo nábojnic. Kdyby mohla! Ale nemůže.

 

Dáme si to víno? Ptá se Josef a sundavá si klobouk a podkládá na stůl lahev vína. Trochu se na Boženu přitom usměje.

Najednou neví, co by mu řekla. Je tak inteligentní, sebevědomej, nevidí do něj. Bojí se toho, je tak dobrej, jasně, jasně, vždycky chtěla někoho dobrýho, ale tohle je na ní asi moc. Ten svářeč, ten kamióňák, ten účetní z hotelu, ten podnikatel z Vrbna pod Pradědem, ten ortopéd, vždycky jí něco chybělo, nějaké souznění. Něco mimo ty oči a svaly a něco mimo ty milý přátelský řeči a zájem. Ještě máš pořád takový starosti v práci Betynko?

Vždycky hledala ten emocionální vesmír, napojení. Ale tohle je moc. Nemá na něj. Vůbec mu nerozumí. Někdy ani nechápe, co řiká. Nebo čemu se směje. Bojí se ho zeptat.

 

Přitom přišel a přinesl tu lahve vína a dlouho si s ní povídal, když se potkali v klubu, a teď neví, proč tady stojí a ptá se, co budeme dělat? Přece s ní nechce spát. Nebo chce? Proboha, to by se musela slíknout a pochybuje, že by ho rozrajcovaly ty černý spodní kalhotky s mašličkama s kraječkou, která se jí zařezává do stehen. Ty obrovský boky a mohutný kyčle, ty stehna, na kterejch by se v klidu vyspali i tři chlapi najednou, kdyby byla matrace v nějaký ukrajinský ubytovně. Že by to nějak přebila celý svojí charismatickou osobností? Ah jo, on přece ví, jak vypadá, a možná právě tohle od ní čeká. To přebití, tu kompenzaci, tu osobnost. Něco geniálního, vibraci za hranicí estetiky, ně jaké mimoestetické naderotické okouzlení. Mentální prolomení vesmíru. Asi to čeká, proč by tady jinak byl? Ne, nemůžu ho zklamat, musím mu ukázat, jaká jsem.

Ví, že ho okouzlila nějakejma dobrejma a vtipnejma kecama. Ale co až se slíkne, bude to stačit? Néé, ty zařízlý kalhotky nic nepřemůže. Říká si Božena, nadechuje se jak plavec ve studené vodě.

 

Neotvírej to víno ještě. Prosím, někam možná pojedeme. Jestli budeš chtít.

Josef si sedne a pozoruje jí. Co bude? Kam pojedou? Je mu to jedno, hlavně, když se bude něco dít, když bude zábava. Ah ta nuda, nuda, nuda. Nejradši by už otevřel to víno.

Něco hledá. Ani nesundala kabát, jen si ho rozepnula a rozpustila si vlasy. Otvírá lednici a vyndavá maso, pak přinese takovou dřevěnou krabici z překližky a hřebíky a kladivo.

Pohřbívám maso, řekne na vysvětlení. Dívej se.

Položí dospod krabice nějakou lesklou černou látku. Je to její spodní košilka. Jak osobní ! Pomyslí si Josef. A pak krkovici bez kosti, 65 dkg z Tesca, ještě zmrzlou z lednice, zabalí do růžového balicího papíru. Je vidět, že to nedělá poprvé, má to naučený a promyšlený. Je to její obvyklý postup.

 

Dělá to snad denně? Pomyslí si Josef. Jde z práce nakupovat, nakoupí, zaplatí, donese nákup domů a pak to všechno nějak rituálně pohřbí. Nesmyslnost konzumace? Že by tohle chtěla nějak naznačit? Pohřbívání potravin? My pohřbíváme maso a svět hladový. Nebo je šílená radikální vegetariánka?

Zatím ho to baví.

Usměje se na ní. Přivře oči. Vstane, přistoupí k ní, vezme do ruky kladivo a pomůže jí beze slova zatlouct víko od krabice hřebíkama. Je to skoro posvátný bušení, jako když někoho spolu opravdu pohřbívají.

Za oknem se už setmělo, není vidět ani na řeku, ani na železniční most, ani na ty další spojnice, které někam vedou, za řekou, za tušeným koncem nebe, za oblakem. Za stínem, který po sobě zanechalo zapadající slunce. Okolo zeměkoule. Na nebi jsou teď hvězdy, měsíc a Božena s Josefem zatloukají rakev.

Pak Božena vezme lesklou šňůrku, červenou lesklou stužku, kterou se zavazují vánoční balíčky nebo narozeninové dárky, a převáže rakvičku do kříže. Převáže jí jako vánoční balíček.

Pak ukáže balíček – rakvičku Josefovi, je potřeba udělat kříž, aby bylo poznat, že se jedná o hrob.

Pojedeme? Zeptá se? Vem si s sebou to víno, jestli chceš.

 

A pak jedou autem, Božena řídí a Josef sedí vedle ní a drží v ruce tu neotevřenou lahev s vínem. Noc je přízračná, svítí obrovský měsíc, je snad úplněk? Září hvězdy a světla od auta hladí ty modročerné stíny na silnici, jedou někam na okraj města. Světla a červené body se ztrácí v dálce. Ale nejednou daleko, vystoupí a jdou po cestě.

Božena svítí obrovskou baterkou na cestu a v ruce drží tu dřevěnou rakev převázanou červenou lesklou stužkou jako křížem. Jsou tam keře a stromy a lavičky. Asi lesopark. Kam jinam by jezdila pohřbívat žena z města než do parku, pomyslí si Josef. Zůstává se svými mrtvými ve městě.

Rozumí tomu.

 

Zastaví se na pasece. Uprostřed prostranství mezi stromy. Tuší je ve tmě. Natahují k nim větve jako ruce, ale nedosáhnou na ně. Obklopuje je noc, tma., zvuky, někde šustí ve větvích noční ptáci, podupávají myši a malí hlodavci, v dálce zaštěká pes. Božena vyndá z tašky malou ostrou lopatku a kope hrob.

Josef ji pozoruje. Možná by jí měl pomoc, ale ne, je to její pohřeb. Její performance. Chce si tu jámu vykopat sama. Dívá se na ní, jak se sklání oblitá světlem z baterky a zavrtává lopatku do země. Josef tu baterku drží a svítí na ní. Rozpuštěné vlasy jí padají do očí. Vypadá tak démonicky. Hmotnost její postavy, mohutnost těla i vlasů, dodává celé scéně nějaký zásadní význam. Rituální rozměr. Obrovská, nadpozemsky hmotná bohyně.Občas jí dopadne světlo z baterky na obličej, zvýrazní rysy, velkou trochu pootevřenou pusu, výrazný nos, velké ruce a obdivuhodná síla a vytrvalost, s jakou pracuje s tou malou lopatkou, kter ou si s sebou přivezla, v něm vyvolává jemné, nepatrné záchvěvy smyslnosti, které ho zároveň těší i maličko znechucují. Je krásná, napadá ho. Nezvykle, děsivě, ošklivě, ale přece jenom by se dalo říct, že je krásná. Kdy už otevřeme tu lahev s vínem, říká si Josef, víno mě vždycky uklidní. Dál se ale trpělivě usmívá, svítí a mlčí.

Božena nakonec na dřevěnou rakev nahrne hlínu, udělá ze dvou klacků malý kříž, spojí je zase kouskem té červené lesklé stužky a zabodne ho do země. Maso je pohřbeno.

Můžeš otevřít víno? Řekne. Zpátky pojedeme autobusem. Není to daleko. Odfoukne si vlasy z čela. Má to za sebou.

Na nic lepšího se nezmůžu. Řekne a podívá se mu ve tmě do očí. Josef ty svoje taky zvedne a taky se na ní podívá. Zrovna vrtá nožem v korkovém špuntu. A už ho vyráží ven.

Napij se první. Podává jí lahev, zasloužíš si to po tý práci. Usměje se.

Božena neví, co si myslí. Odtahuje se od ní nebo se přibližuje?

Pak sedí na zemi, opírají se o nízkou polorozpadlou zídku, a pijou víno. O pohřbívání nemluví, Božena říká, taková krásná noc a Josef, je trochu zima. Není ti zima? Nechceš půjčit kabát? A Božena si říká, chce mi půjčit kabát, je to snad milostné gesto. Neví. Je už chladno. Vstanou, Božena naposled posvítí baterkou na hrob a ozáří i okolí. Josef vidí, že všude dokola jsou tady kříže s malých klacíků omotaných různě barevnými stužkami.

 

Vidíš, tam jsem pohřbila sušenky. Říká Božena a svítí a na křížek s modrou stužkou.

A tam krabici dortů. Tady leží trvanlivý salám a tam jsem zakopala pět lahví piva a tady vaječný likér, stužka je zlatá. Dva sáčky hašlerek a tady kelímek s hermelínovou pomazánkou.

Držím dietu, řekne na závěr jako zvolání, jako přiznání, jako vrchol toho sdělení, chci zhubnout, jsem totiž strašně tlustá., chceš ukázat břicho? A vyhrne si svetr. Trochu jde do záklonu v té sebebičující extázi. Jak při zpovědi v kostele, řekni, řekni , že mě máš rád! Řekni, že mě chceš!

Chce se jí zařvat, poprosit, zasténat, zvrátit oči vzhůru k větvím stromům, které oddělují pozemský prostor od ztemnělého vesmíru. A za nimi měsíc, měsíční záře, čeká něco jako odpuštění. Něco, co snad dokáže jen Ježíš. Milovat bez důvodu.

 

Josef se zarazí, zrovna přemýšlel, jestli je to pohřbívání ekologické. Dieta mu do toho konceptu nějak nezapadá. Emocionální obsah sdělení pomine. Zmůže se jen na : Tu hermelínovou pomazánku jsi pohřbila v plastikovém kelímku?

Ne, řekne Božena. V papíru, samozřejmě.

Josef si oddechne. Žádné plasty nesmí pod zem. Teprve pak si Josef uvědomí, co řekla. Že drží dietu. Pohřbívá jídlo, aby ho nesnědla.

Vidíš, jaká jsem. Řekne Božena. Nemůžu s tebou spát. Chápeš. Nemůžu. Sem uplně blbá. Blbá a tlustá.

Zvedne ze země prázdnou lahev a vyrazí zpátky po cestě k autu.

 

Stejně, stejně jí to vzrušuje. Jak jde vedle ní, jak nic neříká, jak je ta noc tak sebetrýznivě, děsivě romantická, zhasli baterku a jdou po tmě. Po tmě vedle sebe. Je to strašný, ale Božena i přes ten kabát, přes tu tmu, přes to odcizení, které mezi ně vstoupilo, cítí, jak jí přitahuje. Jak jí připadá dokonalej a krásnej a jak má ostrej mozek, jak ho chce. Chce, ale nemůže, nedovede si to ani představit. Najednou si to strašně přeje, aby jí to udělal, aspoň jednou, jen jednou, tady na cestě v lese. Aby ho do ní narval. Aby zavřel oči a aby na ní dejchal. Aspoň jednou to mít s někym ,koho opravdu chci. Myslí si Božena. Ve tmě bych nebyla vidět, mlčela bych , nebylo by poznat, že nejsem tak oduševnělá a elegantní jako ty ženský, který se mu líběj. Co nasadit jako páku proti těm tajemnejm kráskám s úzkejma bokama, proti jejich cudným a jako když nůž rozřezává obálku přesným myšlenkám v půvabných hlavách na křehkých krcích. Nic. Božena upadá do deprese, prostě nic. Možná bych se mohla zabít. Rozmlátit tu lahev o lavičku a rozřezat si žíly ostrym sklem. Do prdele, do prdele, do prdele, zase sem to posrala.

 

Josefa taky, taky ho to vzrušuje, vzrušuje a dojímá. Možná. Nemá moc rád emoce, ale tohle je dojemný. Ukázala mu všechno, jak pohřbívá jídlo, jakou drží dietu, ukázala mu dokonce svoje břicho, kraječky, co se zařezávají do stehen, udělala všechno pro to, aby jí nechtěl. ale co s tím? Nebo spíš aby jí chtěl i přesto. A teď čeká, na definitivní odmítnutí nebo na absolutní akceptaci, je tak lstivá. Myslí si. Mrcha jedna ! Běhna. Chce to tak absolutně. Takhle to přece nejde.

Přišel s tou lahví vína, pokecat, opít se, prostě něco dělat, aby nebyla nuda, nuda, nuda.

 

Josef se najednou zastaví, vezme jí za ruku a obejme jí. Přitiskne se jí obličejem na tvář a začne jí líbat. Začne jí zuřivě a vášnivě líbat, jezdí jí jazykem něžně po rtech, hladí jí vlhkým dotekem v koutcích a pak jí strčí jazyk rozhodně do pusy, patro, koutky, dásně. Cítí jak se chvěje, jak dýchá, jak upustila tu prázdnou lahev a ta jak dutě spadla do trávy a do ticha.

Bude překvapená, pomyslí si, bude překvapená a asi zklamaná, až zjistí, že jsem se nechal vykastrovat, abych zjistil, jestli mě někdo opravdu chce. Absolutně, nekompromisně jako malé, nemocné, hloupé dítě.

Zakousne se do ní s neodolatelnou touhou a prosbou.Maminčino ňadro stále cítím tak úžasně! Má na rtech to nejintimnější přiznání. Ale nevysloví ho, jazykem jí drtí zuby, jako když se moře zakusuje s něžnou tekutou plynulostí do tvrdých útesů. Chci tě, chci tě, naléhavě tě potřebuji, lásko, šeptá jí do ucha. A Božena je v tu chvíli nesmírně šťastná.

[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_btn title=”zpět do rubriky Přesah” style=”flat” shape=”square” color=”warning” size=”xs” align=”right” i_icon_fontawesome=”fa fa-arrow-right” css_animation=”left-to-right” link=”url:http%3A%2F%2Fwww.datovazurnalistika.cz%2Fpresah%2F||” button_block=”true” add_icon=”true”][/vc_column][/vc_row]

Renata Bellingerová 3 článků
Spisovatelka. Živel. Máma, kamarádka, milovnice psů a koček. Umí dělat vynikající vtipy, kterým (skoro) všichni rozumí. Jen tak se neokouká. Knižně debutovala prózou pro děti O zlaté mrkvi, která vyšla roku 2003 v nakladatelství Baobab. Její povídky otiskla Revolver Revue.

Názor? Sem s ním!

Reagovat

Váš e-mail nebude viditelný veřejně.


*