Kdyby sis oči vyplakala
a jako moře byl tvůj žal
Nikomu tím nepomůžeš
Život půjde dál.
Na slzy vždycky je moc brzy
a jenom blázen by jich dbal
Nářkem planým málo zmůžeš
Život půjde dál.
I na tvé oči, moje malá
svět dávno lék svůj přichystal
Kdyby sis je vyplakala
Život půjde dál.
Ne, nedělala žádný scény. Prostě jí jenom vyhrkly slzy.
On to bral jako útok.
A měl pravdu.
Jinak by ale nevěděl, že je nešťastná. Klidně by si vyčistil zuby a šel by spát.
Beztak to udělal. Nechal ji sedět v křesle čučet na dokument o Van Goghovi.
„Tak ty nechceš tu masáž?“ zavolala za ním do ložnice.
„Chci, ale nebudu tě obtěžovat.“
„No tak jak myslíš. Já se ti nebudu vnucovat.“
A už zase brečí. Stýská se jí. Po něm. Jaký byl dřív.
Možná, že i jemu je smutno. Třeba si taky říká: Kam se mi poděla? „Takže ode mě nic nechceš?“
Sama nechápe, co jí brání v tom, aby za ním normálně šla a záda mu namasírovala.
Chtěla by si mu položit hlavu do dolíku pod klíční kostí. Smála se vždycky, že ta jamka je tam přesně pro ni. Slyšela jeho srdce. Dívala se mu do očí.
Měla by za ním jít. Jenže to neudělá. Místo toho křičí do temného pokoje: „Ty totiž nechceš vůbec nic, ty si přeješ jenom klid a pohodlí. Ty už jsi to zalomil. Ty už jsi skončil, už od života nic nečekáš, chceš jedno velký nic!“
„Ježiši, ráno jdu do práce, tak do mě nezačínej šít!“
„Já do tebe nešiju, já jsem akorát nešťastná, že nám ještě neni padesát a stávají se z nás pomalu zombí, co už se nebaví, nikam nechodí a scházejí se jenom u tý debilní telky! Proč je ti všechno ukradený? Proč? Proboha proč?“
