[vc_row][vc_column][vc_column_text]Nakonec jsem práci sehnal, v centru pro lidi bez přístřeší.
Začalo to… nočním vrátným v noclehárně pro ně. Stalo se v našem městě, že v noci umrzl bezdomovec. A město se začalo starat; nebo vlastně nevím, kdo se starat začal. Zkrátka nastartovali projekt, potřebovali lidi na noční služby a nikdo jim to nechtěl dělat.
Několik pravidel té služby: klientovi musí být víc než osmnáct, musí se prokázat platným dokladem, nesmí být opilý ani přehnaně znečištěný, nesmí být agresivní k ostatním klientům. Zákaz vnášení alkoholických nápojů do objektu: velmi striktně. Pokud nelze jinak, musí se alkohol hned odevzdat, ráno při odchodu ho klient dostane zpátky.
Co se opilosti týče, nebyli jsme tolik rigorózní. Mnozí klienti v náladě přišli, ale i se svou opičkou si hned zalezli. Vnášení alkoholu byl od začátku problém; celý život někam něco pašují a naučili se to dobře, takže vás podfouknou, kdykoli si usmyslí… jenže pak se napijou a jejich ostražitost poleví. Zabavoval jsem jim o půlnoci láhev, stáli kolem v sevřeném kruhu a já si říkal Co teď bude? Kdo uhodí první? – Ne, nikdy jsem nedostal po hubě, přestože jsem několikrát mohl.
Náš klient, ano, oblibuje alkohol. Ale ocení, nebo možná jen strpí, když se s ním jedná otevřeně; myslím občas potřebuje vidět, že i když momentálně nejsou vyhlídky nejrůžovější, on, bezdomovec, není pro nás jen objekt, na němž bezrizikově, zpoza přepážky, vykonáváme sociální práci.
* * *
Noclehárna zaznamenala úspěch, nikdo neumrzl, město ocenilo a na stole byl projekt nízkoprahového denního centra. Byl jsem už v branži trochu zavedený, nabídl svoje know how, vzali mě. – Popadl jsem kýbl a vařečku…
Vařím jim, uklízím po nich. Peru jim. Sbíráme pro ně šatstvo, sháníme ubytování, pomáháme s dotazníky… proč dělám tuhle práci: určitě i proto, že jiná nebyla. Je někdo pohoršen mou upřímností? Rád by ve mně našel zář sociálního porozumění a sebeobětování? Oslavil ve mně ducha Matky Terezy?
To se musím omluvit. Já vážně nejsem apoštol milosrdenství. Nechci rozdat svou duši potřebným, nemám ambice spasit blahoslavené chudé. Ale ani si je dopředu neošklivím, proč bych měl? – Je to práce jako každá jiná, a já jsem snad taky jako kdekdo jiný: ne úplně bez srdce a bez rozumu.
* * *
„Žebrák je řemeslo jako každé jiné. Ano, je zcela neužitečné, ale vždyť spousta úctyhodných povolání je taky bez užitku. A jako sociální typ… ve srovnání s prodavači většiny patentovaných léků je poctivý, ve srovnání s majiteli nedělních novin je ušlechtilý, ve srovnání s lidmi, kteří vám vnucují své zboží na splátky, je laskavý. Nemyslím si, že by na žebrákovi bylo něco, co by ho řadilo do jiné třídy, než jsou normální lidé, nebo co by dávalo normálním lidem právo, aby jím opovrhovali.“ – Orwell.
Pokud nepíšete beletrii, kde vás nesvazuje nic (leda snad, pokud chcete mít úspěch, tak pravidla úspěchu), něco si k té-matu dopředu přečtete, abyste aspoň zhruba věděli. – Na rozdíl od autorů, kteří bezdomovectví sledují s klinickou odtažitostí a složitě ho, jako doprovodný jev, zakomponovávají do svého výkladu světa, Orwell na ulici skutečně byl… poznal bych, kdybych mezi klienty měl někoho takového?
Ilustrační foto: Azylový dům sv. Terezie[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_btn title=”zpět do rubriky Přesah” style=”flat” shape=”square” color=”warning” size=”xs” align=”right” i_icon_fontawesome=”fa fa-arrow-right” css_animation=”left-to-right” link=”url:http%3A%2F%2Fwww.datovazurnalistika.cz%2Fpresah%2F||” button_block=”true” add_icon=”true”][/vc_column][/vc_row]
