Už jako klučina jsem rád pobýval v jejich společnosti.
Na rodinných oslavách příbuzenstva moravské větve naší rodiny jsem šel z jedný tetičkovský náruče do druhý. Rozjařený tety mne líbaly na tváře, do vlasů a cpaly mi chlebíčky do pusy. Obdařovaly mne nejrůznějšími přezdívkami, jako Prdelka, Andílek, Cukrouš, Sladítko, Bonbónek a tak dál. Kterákoli z těch přezdívek by ve škole mezi kluky vyvolala do krve jdoucí rvačku, ale z úst tet (a sestřenic a pratet) to všechno znělo tak láskyplně a nevinně, že jsem se v klidu cpal chlebíčky a nechal se bez zábran pusinkovat a laskat a vískat, až můj otec vykřikoval.
Ségry, vy mi toho kluka úplně zkazíte!
A tety (a sestřenice a pratety) se divily.
Jak zkazíme, co zkazíme? Ty bys mu nedopřál ani trochu té lásky!
A hladily mne po vlasech ještě chvíli, a pak mne plácly po zadečku.
Tak si běž zase chvíli kreslit, cukrouši.
A já běžel, ale během toho kreslení už jsem se těšil, jak se těmi kresbami pak pochlubím tetám (a sestřenicím a pratetám) a jak ty mne budou hladit, pusinkovat, cpát mi do pusy chlebíčky a já se budu cítit milovaný, chtěný, obdivuhodný a nakrmený.
Kreslil jsem pro ně postavy, letadla, vzdušný zámky položený vysoko v oblacích, a pak jsem běžel honem jim to všechno ukázat. A přijímal doteky, pohlazení, pusy a lásku, která byla v přímým rozporu s mužským odmítnutím.
Ukážeš mi to potom.
Ženy.
Tohle by ony nikdy neřekly.
Možná někdy ano.
Ale později si uvědomí sílu toho bodnutí a přijdou a řeknou ti o něm.
Ženy.
Jen ony to dokážou způsobit, že se tak člověk cítí.
Milovaný, chtěný, obdivovaný, nakrmený, spokojený.
Jako kdyby v sobě měly nějaké pole, do kterého když se člověk dostane, něco se změní. Jen malounko. Trochu se změní barvy. Nepatrně se změní zvuky.
Nepatrně se změní celý svět.
Jako kdyby ten celý svět rozkvetl.
A já?
Jestli je to důležitý zmínit, tak vlastně celý život nedělám nic jinýho, než pro ně, jen pro ně, kreslím postavy a letadla a vzdušný zámky…
