O televizi

[vc_row][vc_column][vc_column_text]Já se na televizi vlastně nedívám, protože si kreslím. Mám ji puštěnou jako zvukovou kulisu. Když mi to někdo přepne z jedné kriminálky na jinou kriminálku, tak to často nepoznám. Některé dny sleduju čt 24. Můj muž se zlobí, říká, ať to nedělám, ale asi mám zvrácenou potřebu uvádět se do úzkostných stavů. Když jsme ještě neměli děti a rozbila se nám televize , pouštěla jsem si takhle Svobodnou Evropu. Vyráběla jsem keramické ptáčky, teda jenom jsem do hliněných tělíček zapichovala peříčka, abych si přivydělala, a poslouchala jsem zprávy a komentáře, pořád stejné, celý den dokola. Asi je to nějaká moje úchylka. Nevím, proč si radši nepustím muziku. Asi by mě moc rozptylovala. Nechávám se zasypávat, bombardovat, polévat a zahlcovat slovy. A když kreslím, je to taky trochu jako kdybych psala. Jenom to po sobě neumím přečíst.

Nedávno dávali dokument o památkách v Sýrii, asi deset let starý, a já si najednou uvědomila, že nic z toho, co mi ukazují, už neexistuje. V mysli se mi vynořily obrázky rozpadlých rozbombardovaných trosek a zoufalých lidí, které bych tam viděla dnes. Musela jsem to vypnout.

Na jednu stranu si myslím, že mám vědět, co se jiným lidem na světě děje, ale zároveň mi připadá docela příšerné, jak sledujeme utrpení a smrt téměř v přímém přenosu a k tomu s klidem přikusujeme chleba s paštikou k večeři, jako by se nás to netýkalo. Asi že jsme z filmů o zombiích a různých kriminálek zvyklí i na horší věci. A v televizi se rozdíly mezi skutečností a fikcí stírají.

Za mého dětství měla u nás doma televizi jenom babička. Když jsem se chtěla dívat, musela jsem se s ní nejdřív domluvit a večer jsem směla jenom výjimečně, třeba když byl Zlatý slavík. Milovala jsem Vaška Neckáře, a pokaždé mi přišlo nespravedlivé, že mu toho slavíka Karel Gott zase vyfouk.

V dospívání pro nás byla televize ztrátou času, měli jsme lepší zábavy, ale ráno, když jsme se po mejdanu probudili v cizím bytě, pouštěli jsme si ji rádi bez zvuku, představovali si, co tam ti herci asi říkají, a šíleně jsme se u toho nachechtali.

V bytě po mojí prababičce, kam jsme se s mým budoucím mužem nastěhovali, byla prastará televize, do které se muselo bouchat, aby naskočil obraz. Jednoho dne se ten obraz z mě neznámých příčit zmenšil, zůstal jen obdélníček asi tak deset centimetrů na šest, a i ten za pár dní zmizel navždycky. Novou jsme nepořizovali. Narodily se nám děti.

A žilo se nám dobře.

DOUŠKA:

A jak to, že teď máme zase televizi?

To bylo tak. Po Vánocích jsme vždycky s dětmi jezdívali na chatu a byli tam až do Nového roku. Bydleli jsme tehdy v malém jedna plus jedna a chatička, i když maličká, pro nás byla spása. Jenže jednoho roku, nejstarší syn už chodil do školy, mého muže chytly záda, takže jsme nikam nejeli. A můj muž si povzdechl, že ani na ty pohádky se nemůžeme dívat. Na chatě totiž televize byla. Babiččina. Stará, velká a těžká.

Nejdřív jsem zkusila přemlouvat kamarády, aby mě pro tu telku odvezli, ale nikdo neměl čas. Tak jsem se den před Štědrým dnem vypravila sama vlakem. Pořádně mrzlo, když jsem se brodila sněhem od vrátek ke dveřím, a když jsem vzala za kliku, půlka mi jí zůstala v ruce. Prostě se mrazem zlomila. Připadala jsem si chrabřejší než Xena, když jsem se pak spolu s televizí klouzala po zledovatělé silnici k nádraží, jenom jsem se bála, že ji cestou někde rozflákám a celá moje vánoční výprava vyjde nazmar.

No, dovezla jsem ji.

A bohatě jsme si ty roky bez televize vynahradili. Já sledovala Hvězdnou bránu, kluci se zamilovali do Walkera Texas Rangera. Když jsem se tehdy jednoho ze synů zeptala, kterým z hrdinů by chtěl být, odpověděl, že nejradši Šéfovou z Kobry 11.


Ilustrace: Kateřina Sidonová[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_btn title=”zpět do rubriky Přesah” style=”flat” shape=”square” color=”warning” size=”xs” align=”right” i_icon_fontawesome=”fa fa-arrow-right” css_animation=”left-to-right” link=”url:http%3A%2F%2Fwww.datovazurnalistika.cz%2Fpresah%2F||” button_block=”true” add_icon=”true”][/vc_column][/vc_row]

Kateřina Sidonová 4 článků
Spisovatelka, výtvarnice, překladatelka, titulkářka. Hudebnice. Máma. Kamarádka. První knihu Zmrzlinový pohár publikovala ještě v samizdatové edici Petlice v listopadu 1989. V letech 2002-05 vydalo nakladatelství Mladá Fronta její knihu Syn stromu a jiné pohádky a další dva tituly: Jsem Kateřina a Jakub. V nakladatelství Torst pak vyšla její studentská próza z 80. let Jeden den ve IV.D. Ta byla následně přeložena do angličtiny a publikována ve sborníku Povídky nakladatelství Telegram Books. Její obrazy, grafické listy a papírové sochy si našly řadu příznivců mezi milovníky výtvarného umění a průběžně putují českými galeriemi nebo se zabydlují (nejen) v českých domácnostech.