Minulost je lež, paměť nezná cesty zpátky

„Márquezův styl psaní zásadně ovlivnila jeho babička a Franz Kafka,“ loučí se s kolumbijským spisovatelem ČTK. „Vyprávět bizarní příhody jako by byly běžnou součástí všední každodennosti dokázal jeden z největších latinskoamerických spisovatelů všech dob Gabriel García Márquez, který ve věku 87 let zemřel. Tento kolumbijský nositel Nobelovy ceny za literaturu, jenž začal psát inspirován Franzem Kafkou, je řazen k vrcholným představitelům takzvaného magického realismu. Proslul ale i jako novinář, jehož povolání zavedlo i do bývalého Československa.“

„Román Sto roků samoty, jenž spojuje magické a mýtické s realitou, je ságou rodiny Buendíů ze vsi uprostřed jihoamerického pralesa. Ale zrovna tak může být historií Kolumbie, Latinské Ameriky či celého lidského rodu. A jak název napovídá, vykresluje i různé podoby samoty: osamělí nejsou jen ti, kteří se vědomě uzavírají před světem, či ti, jež od něj odloučilo stáří či nemoc, ale i ti nejčinorodější, a to třeba proto, že v nich není dostatek citu, či proto, že se citu bojí.“

GGM1Gabriel José de la Concordia García Márquez se narodil 6. března 1927 v kolumbijském městečku Aracataca jako první z jedenácti dětí. Na přání otce šel studovat práva, více než paragrafy ho ale zajímala literatura. Již v roce 1947 mu v novinách vyšla jeho první povídka Třetí rezignace, kterou napsal pod dojmem Kafkovy Proměny. Záhy začal psát do kolumbijských deníků a ač ve studiích práv pokračoval i na dalších univerzitách, nikdy je nedokončil.

Po nástupu diktatury v Kolumbii v roce 1953 se Márquez ještě více přiklonil k socialismu, což mu později mnozí vyčítali. Nelibost řady lidí si vysloužil osobním přátelstvím s Fidelem Castrem. V roce 1955 byl Márquez jako dopisovatel vyslán do Evropy, kde navštívil i několik socialistických zemí, včetně Československa a Sovětského svazu, o nichž napsal reportáže 90 dní za železnou oponou.

Do Kolumbie se Márquez z politických důvodů už nikdy natrvalo nevrátil. Žil ve Venezuele, New Yorku, Paříži a zejména v Mexiku. V roce 1958 se oženil s Mercedes Barchaovou, s níž měl dva syny (Rodriga a Gonzala) a s níž žil až do své smrti.

Románový debut Všechna špína světa vydal Márquez v roce 1955. Větší ohlas vzbudil až počátkem 60. let novelou Plukovníkovi nemá kdo psát, románem Zlá hodina či sbírkou povídek Pohřeb Velké matky. Život mu zcela změnil rok 1967, kdy vydal román Sto roků samoty. Úspěch tohoto díla podle mnohých už pak nepřekonal, i když podobné davové šílenství vzbudilo v roce 2002 vydání jeho pamětí Žít, abych mohl vyprávět.

S napětím se ale čekalo i na další Márquezova díla – román o samozvaném diktátorovi Podzim patriarchy (1975), novelu o rodinné cti a pomstě Kronika ohlášené smrti (1981) či romány Láska za časů cholery (1985), Generál ve svém labyrintu (1989) a O lásce a jiných běsech (1994).

Márquezovy romány se často prolínají s publicistikou, například Zpověď trosečníka (1970), Dobrodružství Miguela Littína v Chile (1986) či Zpráva o jednom únosu (1996), která zrcadlí Kolumbii jako zemi nevyhlášené občanské války a drogových kartelů. Poslední knihu vydal Márquez v roce 2004 – román Na paměť mým smutným courám vypráví příběh muže, jenž si k devadesátinám dá jako dárek „noc lásky s dospívající pannou“.

 

Text: ČTK

Vizualizace románu Sto roků samoty: Yeseter Now

 

 

Názor? Sem s ním!

Reagovat

Váš e-mail nebude viditelný veřejně.


*