Kdo je kde doma?

Sedíme se Stevem na zahradě a vyprávíme si o svých zemích. Bude mu dvacet, studuje dole v Cardiffu, má o rok staršího bráchu a ještě sestru, která se narodila o deset let později. „Je to pořád škvrně, ale mluvit už se s ní trochu dá,“ říká Steve. Já u nich v domě tady na severu Walesu teď budu rok bydlet. Začínám tu studovat, ale ještě se moc nechytám: na angličtinu s velšským přízvukem si teprve zvykám. Steve má oba rodiče Angličany, takže celé jejich rodině rozumím. Jenom když se Steve sejde s velšskými kamarády, jsem zase mimo a nerozumím jim ani slovo.

Tihle kluci milují labels, brands, zkrátka všechno, čím se můžou označkovat a říct skrze to světu, kdo vlastně jsou a co si myslí. Nosí trika a mikiny od RAW a Huf, ale klidně se k tomu nasoukají do úzkých ohrnutých džín jako od Public School. Moje kytičkovaný šaty Atmosphere ani svetr z Háemka je moc nedojímají. Steve si přivydělává jako zvukař na různých akcích a je trochu „postiženej“, jak sám říká, profesemi svých rodičů. Jeho máma Anne pomáhá lidem s různými handicapy, hlavně fyzickými, a táta Bryan (fakt se to jméno píše s ypsilon) dělá nějaké statistiky pro úřad práce. Oba hodně dobrovolničí.

Když se ve městě chystá nějaká akce, pomáhají s organizací, roznášejí letáky a sdílejí je na sociálních sítích, hlídají parkoviště, pomáhají montovat prodejní stánky, zkrátka dělají, co je potřeba. Stydím se jim říct, že poslední leták na karneval je nechutně přeplácanej barvami a mnoha různými fonty a že mě labutě a další kolotoče, které mají dorazit, vůbec neberou.

Steve mi zrovna vypráví, že jeho ani celou jeho rodinu vůbec nezajímá monarchie. „Prostě ji neuznáváme, i když tu žijeme. Když má královna o Vánocích v televizi projev, zásadně to každý rok přepínáme jinam,“ říká. V politice je štve Cameron a podporují každého, kdo kvůli jeho škrtům zrovna stávkuje. Nejvíc se ozývají učitelé.

„U nás se hodně řeší islám, Romové, přistěhovalci, původ a tak,“ říkám a přijde mi to najednou srandovní, protože dva naši sousedé jsou evidentně muslimové. Zatím je neznám dobře; jeden má obchod s obuví na hlavní třídě a dal mi na conversky dvě slevy: studentskou, tu měl pro všechny zákazníky-studenty, a pak ještě „sousedskou“, protože se každé ráno potkáváme před domem. Jeho žena nosí hidžáb, stejně jako další naše sousedka na druhém konci ulice.

Steve na mě udiveně hledí, jelikož v tomhle cípu světa se něco jako přistěhovalci, víra nebo etnicita fakt neřeší. Bangor je studentské město, kde se každý rok obmění skoro třetina lidí. Potkáte tu Asiaty, Evropany, Američany, Afričany, ve školách se připomíná Chanuka, Vánoce, Čínský nový rok a další svátky. Nemají tu kino ani divadlo, takže lidi buď jezdí za kulturou po okolí, nebo si ji vytváří sami. A pořád se něco děje: koncerty, besídky, všelijaké trhy, karnevaly, fotbal, běžecké závody.

Říkám mu, že nemám ponětí, kolik muslimů u nás žije, ale vím, že jich je strašně málo a že většina lidí nikdy žádného neviděla naživo. Sama jsem pár žen v barevných šátcích příležitostně potkala v obchodě nebo v některé z velkých pražských ulic, ale netuším, jestli to byly turistky, nebo jestli v Česku žijí. A uvědomuju si, že nebýt šátků na hlavách žen, nevím, jak takového muslima vlastně poznat. A taky – co je mi vlastně do něčí víry, že jo. Mě se taky nikdo nevyptává, v koho věřím.

Zayan znamená bystrý. Je to syn našich sousedů a Stevův kamarád. Kamarádí se taky s Hassanem, Johnym, Rebeccou, Alimou, Benjaminem nebo Elizabeth. Když je vidíte pohromadě na fotce, nepoznáte, jestli je někdo z nich původem Brit, Ital, Brazilec nebo Alžířan. Před pár lety jste je mohli vidět hrát elfy ve školní vánoční hře, dneska tam uvidíte jejich mladší sourozence. Potkáte je na ochutnávce tradičních velšských jídel, se skejtem na u-rampě, v obchodě jejich rodičů, před stánkem s fish & chips nebo v indické restauraci.

Zkouším si představit, jak je někdo roztřídí do skupin podle jejich původu, ale nemám se čeho chytit. Některé rodiny tu žijí deset generací, někteří jsou tu na výměnném studijním pobytu, někteří se tu narodili, jiní sem v útlém věku přišli společně se svými rodiči. Stejně tak nefunguje třídění podle barvy kůže, podle víry nebo podle oblečení.

Stevovi rodiče přišli do Walesu z Anglie. Izi má jednu babičku ve Skotsku, druhou v Anglii. Tam se babička narodila pákistánským rodičům. Antoni má polské předky, Marya ukrajinské. Connie je Velšanka a její táta víc než rok nemůže najít práci, tak teď pomáhá své ženě v secondhandu, který vlastní. Bráchové Matt a Carey mají irské předky. Teď se budou na tři roky stěhovat do Španělska, protože jejich máma vede biotechnologickou laboratoř a výzkum se na čas přesouvá tam.

Žijí tu, mají tu kamarády. Komu z nich by měl někdo (a kdo vlastně?) říct, jdi pryč, nejsi tu doma?


Psáno pro HateFree.cz

Kateřina Mahdalová 203 článků
Věnuje se datové a kontextové žurnalistice a svou profesi chápe jako službu veřejnosti. Autorka stovek vizualizací a analýz, založila web datovazurnalistika.cz, vedla datové projekty v České tiskové kanceláři, dlouhodobě spolupracuje s významnými světovými médii a agenturami (The Wall Street Journal, Deutsche Presse Agentur a dalšími). Za svou práci byla nominována na Novinářskou cenu v letech 2014 a 2018: poprvé v kategorii Inovativní online žurnalistika, podruhé za „Nejlepší analyticko-investigativní příspěvek“. Miluje data a jejich vizualizace, stále se učí a jen tak se nevzdává. Říká-li někdo, že venku svítí slunce, a druhý, že prší, novinář/ka nemá slepě citovat oba. Má otevřít okno a ověřit, co se skutečně děje.

2 komentářů

Reagovat

Váš e-mail nebude viditelný veřejně.


*