Nečasova vláda se před třemi lety shodla, že právo na informace má v Česku velké mezery. Teď úředníci zjistili, že to neumějí spravit. Alternativy k současnému stavu, jako zřízení infoombudsmana nebo zavedení sankcí, přitom odmítají.
Právo na informace státní správy zaručuje Listina základních práv a svobod. K jejich získání slouží infozákon neboli zákon o svobodném přístupu k informacím – důvěrně „stošestka“. Patří k nejživějším normám: od roku 1999, kdy se v zákoníku objevil, byl pětkrát novelizován a existuje k němu nespočet rozsudků.
Jeho praktické využití naráží na dvě zásadní mezery. Obě souvisí s hierarchií úřadů, které o žádostech rozhodují. Proces je přímočarý: s žádostí se nejprve obrátíte na úřad, který by měl mít požadovanou informaci u sebe. Pokud vám ji odmítne vydat, podáte stížnost k nadřízenému úřadu.
Ten se může postavit na vaši stranu a doporučit informaci vydat, nebo odmítnutí vaší žádosti potvrdí. Celý proces trvá něco přes měsíc; pokud vás oba úřady odmítnou, nezbývá než se obrátit na správní soud a čekat. Čekat, než se dostanete na řadu, budete měsíce, spíš roky. Podle analýzy Oldřicha Kužílka, experta na otevřenost informací, se dočkáte vyřešení své žádosti průměrně po 2,8 letech.
Detaily najdete v textu Jana Bočka z Datablogu iHNed.cz
