[vc_row][vc_column][vc_column_text]Čekal jsem na H.
Seděl jsem na malém náměstíčku, vlastně spíš v rozměrnějším průchodu mezi okázalými domy s kancelářemi projektantů dneška. Věděl jsem, že H. nepřijde hned, a koukal jsem po lidech, kteří sem chodí, aby jaksi chléb svůj vezdejší. Měl jsem na sobě nejslušnější tričko a nejslušnější kraťasy.
Moc jsem se ale mezi ty lidi nehodil, navíc muži chodili lépe oblečeni než ženy! Čekal bych, když uvážíme prestiž té adresy a její dress code, záplavu kostýmků, a ony místo nich džínové sukně, trička, jupičky, propínací šaty… zatímco muži v oblecích, kravaty do modra, a co mě hodně zaujalo, tašky na kolečkách. Co v nich vozí? – Byli až komičtí, pohlední fešáci střižení podle fazóny, co je zrovna IN; jak jim kolečka společně rachtají a oni je v družném hovoru kapitánů světa překřikují.
Ne, opravdu jsem se díval jenom na oblečení. Jistě, všiml bych si a zmínil bych, „keby to tam niektorá mala nabláznené.“ Cituju film. – Šel jeden, vypadal jako George Clooney a do kvádra si vzal černé tričko, což by vypadalo chvalitebně ležérně, kdyby za sebou taky netáhl to příšerné rachtadlo. Pak zase jedna dovnitř, a tentokrát skutečně kostým, černý, sáčko velice volné, broskvová blůza (ozaj nabláznené), a sukně s tak zvýšeným pasem, že se zdála tu hojnost docela i podpírat. (Není moc sexistické, co vykládám?) Zmiňovaná dost pospíchala a dala se zničehonic do běhu, jenže utíkala ošklivě: paty ven, rukama plácala jako husa křídly. Chceme toho my, kteří čekáme na H., tolik?
Hodně se teď vzpomíná na zesnulého L. V., jak vypěnil nad ženskými v kalhotech: že se jejich duše, nakolik vůbec nějakou mají, viditelně sesouvá do zadku. – Ženy to uráželo, ale braly už L. V. jako přírodní úkaz; přeci se nebudou zlobit na takové věci, jako je počasí! Muži nejspíš mysleli, jako ať si bohatýr klidně tlachá, a já stran ženských kalhot říkám: „Neuměls být aspoň trochu tolerantní, ty bojovníku za svobodu? Svobodou ti byl jen návyk či vžitý rys čerpat sám ze sebe míru všech věcí…“
To řekl o L. V. profesor Václav Černý. A není to občas pravda o všech mužích? Já se tím pomyšlením někdy trápím. – Taky jsem se ale víckrát veřejně ptal, co skutečně třeba feminismus chce: stávající svět změnit, nebo se v něm jednoduše prosadit? To je legitimní, není? Ale internetová žumpa mi s chutí dávala co proto.
Myslím na Maupassantovu Kuličku. Myslím na paní Bovaryovou. Myslím na Oněginovu Taťánu. Napsali je chlapi. – Myslím na Thelmu a Louise, natočil je chlap. Ale myslím i na Attika Finche, napsala ho ženská… já zkrátka svět takhle nedělím.
Myslím na ženy, které jejich chlapi mlátí jako žito a ony chtějí kvůli dětem vydržet všecko. Jaký potom div, že z nich ti kreténi některé věci vymlátí? Že se jejich duše opouzdří a skrz to pouzdro už jen ostražitý pohled, chladnější kalkul, rozmyslná vůle… ale myslím taky na muže, jak se marně domáhají styku s dětmi, určeného soudem.
Myslím na Kateřinu Blumovou s její ztracenou ctí. Dá se tomu, co udělala, vůbec říkat vražda? – Myslím však i na mladé manželky starších úspěšných mužů, jak číhají na vhodný okamžik. Myslím na oběti znásilnění: žen, které si někdo „přidržel“ (opět L. V.), mužů, které ze znásilnění neprávem obvinili. Myslím na ženy v politice a na muže v politice: jak od sebe nejdou myšlenkově rozeznat, hlásné trouby stranických gremií povolávané na kandidátky podle nějakých kvót. Myslím na spoustu věcí, které kongres žen stěží vyřeší…
Koukal jsem onehdy, další film, na Evoluci; to je taková sranda, že spadne meteorit a v díře, kam se zavrtal, znovu začíná běžet evoluční proces; jenže co dřív trvalo miliony let, teď trvá hodiny. Zeměkoule brzy v ohrožení, známe to. Na okraji děje běží love story, která začíná vynalézavě: ON o NÍ řekne, že je vysušená frigidní treska bez špetky smyslu pro humor. – Myslím na to, že já takový kolmý start do modra nebe nevyzkouším, jak funguje…
Jenže evoluci nezastavíte. Když jsem příště čekal na H., seděl jsem už uvnitř, v měkkém fotelu. Atrium, gezírko se slanau wadau, koukal jsem, jestli v něm nejsou lidogeštěrky… dokud za mnou jedna z recepce nepřišla, co prý si přeju. Musel jsem se něčím lišit; recepcí jinak volně proudili i tam posedávali lidogeštěři a lidogeštěrky zcela bez povšimnutí. Ta moje měla na tváři profesionální úsměv, a řekněme si rovnou, že profesionální úsměv mi připadá tisíckrát ohavnější než sebevypasovanější džíny.
Přiznejte, že vás zajímá, jestli H. přišel nebo H. přišla! To by naznačilo mnohé.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_btn title=”zpět do rubriky Přesah” style=”flat” shape=”square” color=”warning” size=”xs” align=”right” i_icon_fontawesome=”fa fa-arrow-right” css_animation=”left-to-right” link=”url:http%3A%2F%2Fwww.datovazurnalistika.cz%2Fpresah%2F||” button_block=”true” add_icon=”true”][/vc_column][/vc_row]
