[vc_row][vc_column][vc_column_text]Ale já vám teď povím, jak se dělá sociální práce opravdu zodpovědně! To se najmenuje pracovní skupina, sežene se budova nebo aspoň patro, vybaví se nábytkem, žaluziemi a počítači, najme se manažer lidských zdrojů, ten zas najme spoustu koordinátorů čehokoliv a hlavně PR pracovníka, který o sociální práci nemá šajna, dobře však ví, co se médiím a podobné havěti má říkat. – Rozešlou se oběžníky a tabulky k vy-plnění, shromažďují se a vyhodnocují statistická data. Organizují se porady, na nichž se slaďuje součinnost složek: města, policie, zdravotnických zařízení…
* * *
A hlavně! Pracovní skupina něco stojí, nájem budovy a její zařízení, manažer lidských zdrojů bývá drahý… ano, peníze. Někdo je musí odněkud vzít. Musí je taky mít „vyadministrované“, to se chápe dobře; žádáme přehledné finanční toky. Jenže administrace sociální práce je sama od sebe čím dál hutnější, více strukturovaná, lépe monitorující, porovnává položky z často nesmyslných úhlů pohledu… ovšem statisticky nezpochybnitelných. Sociální pracovník vyplňuje a vyplňuje a skřípe zuby… začíná před námi defilovat dvoukolejnost téhle branže: sama konkrétní práce, které přibývá, ale na kterou zbývá stále méně času, a na druhé koleji její stále skrupulóznější vykazování podle přednastavených státně úřednických pravidel.
* * *
Objeví se někdo evidentně zubožený, vysílený; žádné příjmy, žádné bydlení, minulost tajemná a žádná budoucnost. Nic. Ani doklady nemá. Místně nepříslušný, téměř už nesoběstačný; všechny důvody poslat ho pryč. Představme si pro tu situaci sociálního pracovníka, který říká: „Ale vy nejste naše cílová skupina! Hybaj! Naše pravidla neumožňují…“
A přitom by měl pravdu, pravidla neumožňují.
Nic tady neplatí, že si dotyčný za svou situaci může nejspíš sám. Nic nepomůžou slogany, které mají obnovit klientovu vůli. V určitém okamžiku jsou všechna slova jenom kecy; pak tu dvojkolejnost cítíte nejsilněji a bez váhání porušíte jakékoli pravidlo.
Ještě tohle si o penězích řekněme: částky, které stát ušetří na sociální péči (a on se o to pokouší v jednom kuse), obratem zmnohonásobené vydá na péči zdravotní, jak se nám klienti průběžně sypou pod rukama. Je taková opovážlivost žádat, aby si k problému konečně sedl někdo, kdo vůbec nemusí mít zvláštní sociální cítění… prostě člověk s tužkou, co umí porovnat Má dáti a Dal?
Pořád se hledá systémové řešení, ale vždycky jen v mantinelech toho kterého resortu… stát je blbec, to je má utkvělá představa! – Ale ne že mu to na mě povíte.
* * *
Pravidla! – Znáte, jak Mojžíš a Ježíš hrajou golf?
Mojžíš jde na odpaliště, krásná rána a míček doletí až na green. Ježíš se do toho taky opře, jenže míček letí stranou, do jezírka, žbluňk… vtom se na hladině objeví zlatá rybka, v hubě má míček, setmí se, z mraků se snese zlatý orel, máchne křídly, rybu popadne, letí s ní a ryba míček upustí přímo do jamky…
Mojžíš se zhnuseně obrátí k Ježíšovi: „Hrajeme golf, nebo si ze mě děláš prdel?“
* * *
Jak se naši klienti našimi klienty stávají.
Tak třeba: děti už ti dva mají dospělé, ona si našla jiného, bydlí v baráku se svými rodiči, toho jiného si tam nastěhuje, jiný je veliký a silný, našemu budoucímu klientovi párkrát naloží, aby si laskavě uvědomil, budoucí náš klient sebere poslední zbytky hrdosti a odejde, zavolat dětem se stydí, párkrát se napije, výborná záminka pro vyhazov z práce a už náš klient stojí mezi dveřmi, s občankou v ruce, občanka je propadlá, léta ji na nic nepotřeboval… dívá se na stěnu, kde visí heslo „Bude líp!“ a má znejmilejší šéfová nebo já mu říkáme: „Víte co? Začneme tím, že vám udělám kafe.“
* * *
Manžel ji zmlátil, šňůrou od žehličky nebo možná baseballovou pálkou; pořád nemohla, nána jedna pitomá, pochopit… že to zašlo takhle daleko, je přeci jen její vina. – Manžel přitom zjistil, že mlátit ženskou je docela rozptýlení, zvlášť když se člověk napije, takový jednoduchý sport s předem daným výsledkem, šlo by si na něj vsadit, kursy by sice Sazka nasadila nízké, ale byly by to sichr prachy na dlaň… a teď ona stojí v našich dveřích, dívá se na stěnu, kde visí „Bude líp!“, najednou se rozpláče a není k zastavení.
Řešení existuje, bohužel jen filmové. V L. A. Confidential Crowe prostě vyleze z auta, nabije parchantovi držku, přicvakne ho želízky k zábradlí a zavolá na dispečink: „My tady nebudeme, ale najdou ho.“
* * *
Žil u mámy, tátu neviděl deset let, někdo mu říkal, že táta už snad ani nežije, k mámě se časem přistěhoval jeden takový nějaký, navzájem se nemuseli, ale navenek se snášeli kvůli mámě, jenže máma najednou umřela a nějaký takový řekl: „Do týdne se vystěhuješ, já tě tady nechci.“
* * *
Bude líp. – Přišla z výkonu, do vězení se dostala pro neplacení výživného… s lidmi přicházejícími z výkonu se zpočátku dobře dělá, protože jsou ještě uvyklí nějakému režimu. Většinou přicházejí na podmínečné propuštění a slibují si svatosvatě, že se tam už nikdy nevrátí. Což většinou nedodrží.
„Bude líp!“ Dívá se na ten nápis a nejspíš ho až tolik nevnímá, protože hůř, než bylo, už vlastně být nemůže.
* * *
Můj bývalý spolužák dělal asistenta pražskému primátorovi, hovořil v televizi, bydlel na prestižní adrese, stýkal se s celebritami… párkrát se o dost víc napil, byl arogantní, kde být neměl, myslel, že je neprůstřelný. Nastal malér, on přišel o místo a už to jelo.
Igelitka, Hlavní nádraží…
* * *
Přicházejí a my na ně nikdy nejsme úplně připraveni, nebo jsme naopak připraveni až příliš dobře? Nemá smysl zastírat, že někteří státní úředníci výslovně zneužívají neúplné kompetence našich klientů a dusí je; proč to dělají, nevím. Užívají si pocit převahy? Společenské klima tomu leckdy i nahrává… zkuste si stoupnout před zrcadlo, vzít do ruky kovovou trubku, vysunout bradu jako Arnie Schwarzenegger a říct nahlas: „Svoloč, plná sil!“ – Zkuste, nestyďte se!
Kdo jim chce pomoci, nejde a nepořídí si televizní kanál a neříká divákům mezi Vinnetouem a Ženou za pultem, že se nemají chovat jako pitomci, protože tohle může potkat každého. – Kdo si takový kanál pořídí, říká z obrazovky v mnoha obměnách: „Volte mě, bude líp!“
Kdo chce pomoci, přiveze mrazák, který už nepotřebuje, ale pětistovku by za něj ještě dostal; dá nám pro klienty věci, které už nenosí, ale v sekáči by je určitě vzali.
Nebo třeba kafe, cukr, olej, šišku nejlacinějšího salámu…
Foto: Jeff Attaway[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_btn title=“zpět do rubriky Přesah“ style=“flat“ shape=“square“ color=“warning“ size=“xs“ align=“right“ i_icon_fontawesome=“fa fa-arrow-right“ css_animation=“left-to-right“ link=“url:http%3A%2F%2Fwww.datovazurnalistika.cz%2Fpresah%2F||“ button_block=“true“ add_icon=“true“][/vc_column][/vc_row]
