Milada Horáková, rozená Králová
Česká právnička a politička, obhájkyně lidských práv a bojovnice za ženskou emancipaci se narodila 25. prosince 1901 v Praze. Z rodiny si odnesla vlastenectví, touhu po svobodném českém státě, smysl pro spravedlnost a silné sociální cítění. Odvážně prosazovala své ideály a obětovala se pro druhé.
Rovnoprávnost žen, lepší práce i podmínky při výchově dětí
Až do roku 1939 pracovala na Ústředním sociálním úřadě pražského magistrátu, byla velmi aktivní v ženském hnutí. Mnoho let byla jednatelkou v Ženské národní radě a věnovala se otázkám rovnocenného postavení žen s muži. Snažila se přispět ke zlepšení profesního uplatnění žen i jejich role při výchově dětí. [více]
První trest smrti odvrátila
Po nacistické okupaci jednala tak, jak jí velelo její povahové založení a názorová orientace. Našla spojení na odbojové hnutí v okruhu skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme, sdružující především členy předválečných socialistických stran. Obstarávala byty pro lidi v ilegalitě a sama často jezdila na venkov, kde zakládala kluby Ženské národní rady, jejichž členky se měly zabývat přepravou tiskovin a pomáhat ohroženým lidem při přechodu přes hranice. [podrobnosti]
Vstup do politiky a práva žen a dětí
Jako poslankyně svůj čas nevěnovala pouze práci parlamentní, ale také předsedala Radě československých žen. 26. května 1946 se konaly řádné volby do Ústavodárného národního shromáždění, které v českých zemích vyhrála s velkým náskokem KSČ.
Tělo Milady Horákové a dalších tří popravených (Záviše Kalandry, Jana Buchala, Oldřicha Pecla) bylo tajně zpopelněno ve strašnickém krematoriu, rodina se nesměla zúčastnit pohřbu a urnu jí nevydali. Bohuslav Horák se o popravě své manželky dozvěděl z rádia v uprchlickém táboře v Německu. Za pár let se odstěhoval do USA, kam ho v roce 1968 následovala i dcera Jana. Dopisy její matky jí komunisté nikdy nevydali; obdržela je až v roce 1990 od ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové.
