Lucie něco dělala v kuchyni a ani se neozvala. Je to divný, pomyslel si Sid, obvykle by řekla, to je dost, že jsi doma. Nebo jsem ráda, že jsi doma. Nemáš hlad ? Ale teď mlčela. Uslyšel zvuk mixéru a pak vrznutí trouby. Asi něco peče.
A taky že něco pekla. Stála nad těstem a plakala. Stála tam v podivném pouštním oblečení, v nějakých přírodních obarvených látkách, v duši všechny africké démony a démonky, připravuje těsto a myslí při tom na sluncem rozpálené kameny, které dávají matky v Africe do hrnce a dělají jako, že je vaří, aby se děti uklidnily a z hladu usnuly ve sladkém očekávání, že bude jídlo. Nešťastné matky a v tom jí to napadne.
Oběť, musím přinést nějakou oběť, všechno, co říkám, jen rozšiřuje oblast utrpení, moje slova přinášejí zkázu, zkázu a válku, musím se uzavřít do ticha, do tiché kamenné místnosti, která ke mně nic a nikoho nepustí, ani zvuk, ani světlo. Do věže z kamenů uprostřed pouště, do věže bez stropu, abych se mohla dívat do nebe a cítit slunce. Pláče a v tu chvíli se rozhodne. Nabízí se to samo skoro jako znamení, nahne se nad mixér a rozmixuje v něm svůj jazyk.
Krvácí, ale krev se ztrácí mezi těmi africkými pouštními vzory. Z pískových pouštních ploch vykvetly rudé květy, ah tak krásné, tak divoké, tak hrozivé. Sid uslyší, jak otvírá lednici a přehrabuje se v mrazáku, pak uslyší jak něco zachrastí, našla kostky ledu a nasype si je do pusy, aby zastavila krvácení. Jazyk je už rozmixovaný v těstě a peče se s líbeznou malinovo-jahodovou vůní, která se rozlévá po bytě.
Bude koláč ? Zeptá se Sid a podívá se na matku k lednici, jen kývne.
Za chvíli mu přinese upečený koláč do pokoje. Nic neřekne, jen ho před něj postaví.
Co to máš v puse? Ptá se Sid. Když vidí, jak má něčeho plnou pusu, chvíli něco v puse převaluje a pak chroupe.
Vezme papír a napíše mu: Uřízla jsem si jazyk a rozmixovala jsem ho do koláče.
A otevře dokořán pusu, aby se přesvědčil, že ho tam nemá. Že to myslí vážně a nedělá si legraci.
Ty jsi se zbláznila! Vykřikne Sid a vyskočí ze židle od počítače. Chce s ní cloumat, chce s ní zatřást, jednu jí vrazí, ale pak to zastaví, přece jí nebude mlátit, když je tak zraněná.
Neboj, budu chodit dál do práce a starat se o tebe, můžu dělat doma. Tebe se to nijak nedotkne. Prosím, sněz to.
Pak si sedne naproti němu a donutí ho očima, aby ten koláč jedl. Pozoruje ho potěšeně, jak polyká. Pak vezme prázdný talíř, správná matka, tak to má být, tak je to v pořádku. Nakrmila své dítě tím nejcennějším, co má, svým jazykem.
A jednou přijde chvíle a nakrmím ho srdcem, ale to už neuvidím.
Ještě se s úsměvem vrátí a napíše mu na papír: Když ty trpíš, tak já taky!
To jsi mi to teda natřela, řekne jí Sid. Jsi magor. Jsi totální magor, chápeš to?
Zavřou se za ní dveře od kuchyně. Jde si asi zase chladit jazyk. Sid vezme papír do ruky a vtom se mu vrátí ten pocit ze snu, ucítí jak mu mezi prsty tepe malé matčino srdce.
Názor? Sem s ním!