Jan Sokol: Bojíte se islámu?

• Naivní obránci „křesťanské Evropy“ někdy sami nevidí, jak ruku v ruce s teroristy posilují oboustranné strachy a ženou lidi do neřešitelných konfliktů. Přitom právě křesťané, kteří věří a vědí, že všichni lidé jsou jedno Stvoření Boží a že „bližní“ je každý člověk v nouzi, mohou dělat to jediné, co může „střet civilizací“ odvrátit: rozhlížet se ve svém okolí a starat se, aby se v něm lidé v nouzi necítili ještě navíc osamělí a vyloučení. Musejí to ovšem udělat včas.

Teď ale nastane to rozhodující období, kdy je nové okolí buď nějak přijme a pomůže jim, aby se v něm pomalu zabydleli a přestali se ho bát, anebo je naopak zažene do uzavřeného gheta. Moderní společnosti si zakládají na tom, jak jsou „otevřené“, bohužel tím většinou myslí jen tolik, že nikoho neutlačují a nechají ho prostě být. Můžeš tu žít a pracovat, ale musíš se o sebe postarat sám – jsme si přece všichni rovni. Jednotlivým exulantům a emigrantům nic jiného nezbývá, a tak to většina nějak zvládne, i když to vůbec není snadné.

Jenže když jich přijdou najednou tisíce a okolí se k nim nechová právě přátelsky, mohou se strachu z cizoty bránit naopak tím, že si začnou budovat svá vlastní a výlučná společenství. Tím spíš, když třeba ženy nechodí do práce, jak byly z domova zvyklé, nenaučí se jazyk a děti budou vychovávat, jako kdyby žily na turecké nebo marocké vesnici. Dokud aspoň muži mohou pracovat, má taková domácnost přece jen nějaké lidské spojení s okolní společností a může se jí pomalu přestávat bát. Časem dokáže překonat i nepříjemné konflikty, nahodilé ústrky, projevy pohrdání a třeba i xenofobie, jaké v běžném lidském soužití vždycky vyskytnou.

Ale co když se to tenké spojení se společností – nejčastěji právě v podobě zaměstnání – najednou přeruší? Muž ztratí práci, dorůstající děti se nedostanou do škol, a ke společenské izolaci přibyde ještě obyčejná nouze. Cizinec nemá příbuzné a přátele, leda právě v náhradním společenství lidí stejného osudu, což je pro muslimy ovšem mešita. Ve Francii naštěstí většina imámů pochází také z francouzsky mluvících zemí, jsou to lidé jakž takž integrovaní a rozumní, takže například zákaz nošení šátků většinou podpořili.

Jenže jednou ze zvláštností islámu je také to, že nemá žádnou církev a muslimská společenství tradičně splývala se státy. Muslimskému panovníkovi je tradičně podřízen i každý imám, kdežto pokud nežije v muslimské zemi, je najednou sám sobě papežem. A pokud má náhodou s okolní společností také špatné zkušenosti, může svoji obec začít aktivizovat proti ní. Může plamenně kritizovat její nedostatky, špatné mravy moderních Evropanů, a naopak horovat pro tu pravou a čistou muslimskou společnost, kde vládne přísná šaríja a každý poklesek se náležitě trestá. V duchu Koránu, který nezná velké pochybnosti, je může ujišťovat o tom, jak právě oni mají Boha na své straně – a z frustrovaného mladíka se stane boží bojovník. Takhle vzniká islamismus, který opravdu nahání strach.

Tento proces je dnes podrobně popsán a zpracován (česky např. I. Buruma, Vražda v Amsterodamu), jenže pro média a širokou veřejnost je to moc složité. A tak se vztah islámu k moderním společnostem redukuje na extrémní výstřelky děsivé brutality. Výsledek je primitivní představa nebezpečných nepřátel nebo rovnou „říše zla“, která ve skutečnosti silně pomáhá z domnělého nepřátelství dělat skutečné.

Naivní obránci „křesťanské Evropy“ někdy sami nevidí, jak ruku v ruce s teroristy posilují oboustranné strachy a ženou lidi do neřešitelných konfliktů. Přitom právě křesťané, kteří věří a vědí, že všichni lidé jsou jedno Stvoření Boží a že „bližní“ je každý člověk v nouzi, mohou dělat to jediné, co může „střet civilizací“ odvrátit: rozhlížet se ve svém okolí a starat se, aby se v něm lidé v nouzi necítili ještě navíc osamělí a vyloučení. Musejí to ovšem udělat včas.

(Univerzum, 20. 2. 2015)

zveřejněno s laskavým svolením autora