Podle nedávných anket na zpravodajských serverech by se mohlo zdát, že Češi jsou ve vztahu k jídlu velmi spořiví. Jenže si lžeme do kapsy. Většina národa podle svých slov rozpéká den staré rohlíky, podle statistik však jídlem neskutečně plýtváme. Čím vyspělejší země, tím více nespotřebovaných potravin. A čím vyspělejší země, tím větší odpad vzniká nikoli při výrobě nebo skladování či distribuci potravin, ale právě v domácnostech. V České republice se ročně vyhazuje 729 tisíc tun potravin, což je zhruba 70 kg na člověka. Přepočteno na osobu a den podle gramáže potravin: 4,5 rohlíku nebo 3 jablka nebo větší jogurt nebo 10 dkg vlašského salátu a 2,5 rohlíku. Průměrná česká domácnost tak ročně přichází přibližně o 20 tisíc korun jenom kvůli plýtvání jídlem.
Podle údajů OSN v popelnicích skončí každoročně až 1,3 miliardy tun potravin. To je třetina všech vyrobených potravin v hodnotě bilionu amerických dolarů (nějakých 25 bilionů korun). V rozvojových zemích jde přitom z 95 % o neúmyslné ztráty, na nichž se podílí hlavně špatné technologie pro sklizeň, nevhodné skladování nebo obaly.
Proč tolik plýtvají domácnosti ve vyspělých zemích? Protože nakupují mnohem víc, než skutečně potřebují. Vytváření zásob jídla má příčinu v pocitech úzkosti, s nimiž se obyvatelé vyspělých zemí potýkají, a tyto pocity se pak velmi často týkají snahy dosáhnout nebo si udržet jistou životní úroveň, neonemocnět, neztratit práci. Chceme se „dobře najíst“, připravujeme si zbytečně velké porce, které nedojídáme, na jídlo uskladněné v lednici pak kvůli jeho množství zapomínáme a objevujeme až zkažené nebo po expiraci. Matoucí je také datum spotřeby na obalech, které se pak mnohým lidem ještě plete s datem minimální trvanlivosti, a domácnosti pak běžně likvidují jídlo, které je zdravotně nezávadné a vhodné ke konzumaci.
Celosvětově likvidujeme 300 milionů tun potravin ve fázi, kdy ho lze ještě konzumovat, což je víc než celá čistá produkce potravin v subsaharské Africe a toto množství by bez potíží vystačilo pro 870 milionů hladovějících lidí z celého světa. Podle statistik Evropské komise jsme v EU za rok 2011 vyhodili 89 miliónů tun potravin, odhad za rok 2014 už překročil 100 miliónů tun. Pokud se nic nezmění, evropský potravinový odpad v roce 2020 naroste zhruba na 126 milionů tun. V Evropě a Severní Americe připadá na jednoho člověka 95 až 115 kg vyhozeného jídla. V subsaharské Africe, jižní a jihovýchodní Asii pouhých 6 až 11 kg.
Nehezké = neprodejné?
Na jednu stranu se vysmíváme absurdním „nařízením“ Evropské komise ohledně tvaru okurek nebo banánů, na druhé straně nevidíme, že tyto směrnice navrhují samy členské státy EU a že si je vynucuje trh, tedy i my sami. Zelenina a ovoce mají totiž kromě nepravidelných tvarů ještě zásadnější nevýhody: náročné požadavky na skladování a rychlé uvadání nebo kazivost. „Rovnější okurky se nejen lépe skladují, ale především lépe prodávají, proto patří ty s ohybem menším než 10 milimetrů na každých 10 centimetrů délky do první kategorie a ostatní do druhé,“ upozorňoval před časem ekonom Zdeněk Kudrna.
Jeho slova potvrzují i samotné obchodní řetězce, které se odvolávají na průzkumy spokojenosti, v nichž zákazníci oceňují estetickou úroveň potravin, zejména ovoce a zeleniny. „Naši zákazníci jsou na typickou a pěknou zeleninu zvyklí,“ uvádí například Martina Šilhánová z Tesco Stores. A zároveň dodává, že je potřeba větší osvěta spotřebitelů, aby se nezdráhali koupit zahnuté okurky nebo mrkve atypických tvarů. „Potom si budeme moci dovolit mít i nehezkou zeleninu a budeme vědět, že nám nezůstane v regálech,“ říká Martina Šilhánová.
Před dvěma lety britský řetězec Tesco zveřejnil skladbu potravin, které vyhazuje, a jak uvedla stanice BBC, bylo to vůbec poprvé, co nějaký obchodní řetězec tato čísla poskytl veřejnosti. Nejvyšší plýtvání se ukázalo u pečiva (41 %), zeleniny a ovoce (21 %), polotovarů a mléčných výrobků (obojí po 8 %). Z konkrétních produktů se nejvíce vyhodilo salátu prodávaného v igelitových baleních. Nazmar jich přišlo 68 %, přičemž až 35 % balení vyhodili dle Tesca sami zákazníci.
