Jak jsem jí to četla, napadlo mě, co když je Barbie opravdová? Co když je historicky dokázanou osobností? Co když stejně vznikla bible? Nejdřív byl panáček, jmenoval se Ježíšek, měl červený ručičky a líbil se. Pak někdo napsal Bibli, dobře se to prodávalo. Od toho okamžiku jsem začala ztrácet víru a upadat do beznaděje.Každý den, když jedu domů unavená na smrt z práce, v ruce igelitky, tma za okny, očekávám satori v tramvaji. Ale nepřichází. Je to snad znamení, že si mám najít jinou práci? Jsem tak neschopná a k ničemu. Na účtu mám poslední pětistovku a v kabelce poslední ibalgin. Zítra se už asi nenarovnám.
Definitivně mi došly peníze, rozemlela jsem svoje doklady po vzoru uprchlíků a upekla jsem z nich placičky. Nikdo nic nepoznal. Ještě mám kupónovou knížku, nechávám si ji na neděli, udělám z ní řízky. Kapitalismus byl aspoň zezačátku docela milý a sympatický.
Můj optimismus, poněkud naivní a hravé kulinářství mě opustily. Ve školce chtějí, abych Terezce zaplatila obědy, nějak se jim už nezdají ty koláčky z rozemletých letáčků, které sbírám po supermarketech.Mám strach, že to prokouknou a zavolají na mě sociálku.
Když přijdu domů, na všechny jen řvu. Terezka pořád ječí a pořád něco chce, Jirka furt nadává, na komunisty nebo na pravičáky podle toho, co si zrovna ten den přečet na netu. Doma je strašnej bordel a Jirka už prokouknul, z čeho jim vařím. Objednal mě proti mé vůli na psychiatrii, ale šla jsem tam, začala jsem brát antidepresiva a asi na deset minut denně jsem přestala chtít umřít. Doktor s takovým až biblickým jménem Jericho mi poradil, abych si vzala půjčku a uvařila jim doma konečně něco pořádnýho, poslechla jsem ho, nakoupila v samoobsluze a u řezníka a udělala jsem svíčkovou. Terezce bylo špatně, na ty letáčky si už zvykla a její metabolismus nebyl na jídlo vůbec zvyklý. Mám pocit, že jsem zase něco zkazila. Zítra jdeme ke gastroastroložce, co ale řeknu v práci nevím. Buď to budu muset nadělat nebo mi to strhnou z výplaty. Ani jedna z těchto dvou laskavých variant mi nepřipadá optimální.
Takže gastroastroložka mi poradila, abych dítěti ve znamení zimní kozy narozenému v ascendentu tmavé mouky, uvařila květákový vývar, nejsem si jistá, jestli říkala květákový nebo květinový, uvařila jsem pro jistotu oba. Terezka to přežila, ale Jirka mi začal vyhrožovat policií. Pořád je bez práce, měl nějaké nabídky, ale odmítl je, pro komunisty ani pro fašisty dělat nemůže. Chápu ho a respektuju, je velice zásadový a to se mně na něm líbí, obávám se ale, že jen tak žádnou práci nenajde a zůstane ještě nějakou chvíli v ilegalitě, minimálně do další krimplenové revoluce.Nejsem vůbec užitečná, vyšlo najevo, že jsem neplatila žádné složenky, protože jsem z nich uvařila voňavý růžový pudink. Na účtu jsem permanentně v mínusu, úrok je vyšší než to, kolik jsem si vypůjčila, ale já těm výpočtům moc nerozumím. V bance říkali, že je to spočítaný správně a holky v práci, že jsem kráva.
Jirka s nima souhlasí a řekl, že se se mnou nechá rozvést, jednak má kvůli mně nižší sociální dávky, když makám, jednak není zvědavej na to, aby mu někdo zabral televizi v exekuci. Preventivně, protože exekutor , jak si zjistil z důvěryhodného zdroje v hospodě, může odnést jenom elektroniku a vybavení bytu, ale nevztahuje se na osobní věci a oblečení, nakoupil si u Diesela spoustu oblečení v nové kolekci, vložil do toho všechny naše finanční prostředky. Říkal, že jednou mu budu ještě děkovat, a se to všechno, díky tý mý půjčce posere, a že nestojí o to mít pak holou prdel.
Zvadly mi muškáty, protože jsem nestihla zalévat, byly po mámě.
Chci umřít nebo jen usnout a spát aspoň tisíc let, jsem strašně unavená. Snažila jsem se, ano, opravdu jsem se snažila, ale už nemůžu. Vím, že sirotčí důchod je ještě nižší než moje výplata, ale snad si Jirka někoho najde a znovu se ožení, vypadá v těch hadrech od Diesela fakt luxusně. Jen Terinku opustit nemůžu.Dneska jsem měla konečně šťastný den, na můj 1240. životopis v pořadí konečně někdo odepsal. Jde o práci v nějaké odpadkárně nebo oplatkárně, je mi to ale celkem jedno, je tam nestandardní pracovní doba, to je mi taky ale jedno, stejně už doma skoro nejsem, musela jsem si vzít další práci a dělám o víkendech na pokladně v Ikee. Vzít roznášení letáků jsem se přece jenom bála, ještě nejsem z té obsedance úplně vyléčená.
