autor: Alan Rusbridger (bývalý šéfredaktor The Guardian v letech 1995 až 2015), nyní Prospect
Až jednou budou historici popisovat ságu o tom, jak padly dvě hlavy z nejvyššího vedení BBC, možná budou chtít vystopovat její počátky k Dougiemu Smithovi, stínovému zákulisnímu hráči, který byl kdysi označen za nejdůležitější politickou postavu, o které jste nikdy neslyšeli.
Vyhledejte „Dougie Smith” na Googlu a moc toho nenajdete, kromě toho, že byl jedním z organizátorů Fever, firmy pořádající sexuální párty, kde se konaly okázalé orgie na luxusních londýnských místech. Ale jeho hlavní práce – kdy dělil svůj čas mezi ústředí Konzervativců a Downing Street číslo 10 – spočívala v dosazování „správných” lidí na „správná” místa.
Většinou to znamenalo prověřování každého potenciálního kandidáta Toryů do parlamentu – pozorovatelé mluvili o „železném sevření”. Ale podle Tima Shipmana, nyní politického editora Spectatoru, věnoval také velkou pozornost dosazování správně smýšlejících lidí do kvazivládních organizací a veřejných funkcí.
V červnu 2021 Shipman napsal článek pro Sunday Times s titulkem „Jak Toryové udělali z woke zbraň”, který odhalil, jak Smith sehrál klíčovou roli při dosazení svého dlouholetého přítele sira Robbieho Gibba do vedení BBC.
Je jedním z paradoxů řízení organizace, že pět ze třinácti členů údajně nezávislé BBC je ve skutečnosti jmenováno aktuální vládou. Každý region má svého zástupce a Smith si všiml, že Dr. Ashley Steel, nevýrazná bývalá manažerka z KPMG, která zastupovala Anglii, bude odcházet.
„Měsíce tlačil na to, aby byl sir Robbie Gibb, bývalý ředitel komunikace z Downing Street číslo 10, dosazen do vedení BBC, a prosadil to navzdory nedostatku nadšení ze strany Johnsona,” napsal Shipman.
Analogií by bylo, kdyby někdo z lidí Gordona Browna nominoval hlavního tiskového mluvčího Tonyho Blaira, Alastaira Campbella, do vedení BBC. Představte si tu bouři.
„‚Neustále dával Robbieho jméno na seznam a Boris ho neustále škrtal,'” citoval Shipman jeden ze svých zdrojů a dodal: „Plán vyslat Paula Dacrea, bývalého šéfredaktora Daily Mail, řídit regulátora vysílání Ofcom, je jak přes kopírák.”
Smith a Gibb se znali od dob, kdy byli členy Federace konzervativních studentů, skupiny libertariánských militantů, jejichž politika byla natolik extrémní, že ji předseda strany Toryů Norman Tebbit v roce 1986 zakázal.
Pětatřicet let od těch studentských dob Smithův plán dostat svého přítele do BBC uspěl: Gibb byl jmenován nejen do vedení, ale především do pětičlenného Výboru pro redakční standardy a pokyny (ESGC), který má dohlížet na záležitosti jako zaujatost a nestrannost – a nevyhnutelně se bude zabývat zpravodajstvím BBC o Blízkém východě a válce mezi Izraelem a Gazou.
Gibb se hrdě označoval za „pořádného thatcherovského konzervativce” a ujišťoval jedno publikum, že „nejsem konzervativec typu apologetů Chrise Pattena” – což někteří mohou vnímat jako netaktní výpad proti předchozímu předsedovi BBC s mnohem významnější kariérou ve veřejném životě.
Gibb údajně popsal své poslání jako reformu BBC „nebo to místo vyhodím do povětří”.
Pustil se do hledání spojenců, včetně svého starého přítele Michaela Prescotta, také korporátního PR muže a bývalého novináře Sunday Times, který byl redakčním poradcem vedení; a svého starého přítele a kolegy Davida Grossmana, který byl najat na terénní práci.
Rychle vpřed na konec roku 2023, kdy bývalá ministryně kultury Nadine Dorries vydala knihu The Plot (Spiknutí), pikantní výpověď o údajné kabale, která měla svrhnout Borise Johnsona. Dougie Smith v příběhu výrazně figuroval.
Ale jedna historka vyskočila ze stránky: popis toho, jak se Gibb pokusil zasáhnout, aby dlouholetý funkcionář ze zákulisí Toryů získal místo šéfa Ofcomu, regulátora BBC. Jinými slovy, regulovaná strana se snažila dosadit „správnou” osobu, která by na BBC dohlížela.
Nemusíte o tom dlouho přemýšlet, abyste viděli, že je to – jaké je nestranné slovo? – špatné.
Příběh jsem ověřil: byl zjevně pravdivý. Když jsem se obrátil na BBC, reakce byla blízká pokrčení rameny.
BBC má podle mých zkušeností nevalné výsledky v obraně vlastních novinářů. Ale bylo to jiné, když šlo o uzavření řad kolem jednoho konkrétního člena vedení.
Na začátku roku 2024 jsem publikoval výsledky svého vyšetřování toho, jak podle mého názoru vláda fakticky ovládla BBC. Generální ředitel Tim Davie to údajně odbyl smíchem. Brát Robbieho Gibba vážně? To se vám zdá.
Pochybuji, že se směje teď.
V tom článku a v sérii článků od té doby v Independentu a Prospectu jsem zkoumal další stránku Gibbova života od té doby, co odešel jako tiskový mluvčí Toryů a vydal se na dráhu korporátního PR.
V roce 2020 měly nejstarší a nejvlivnější britské židovské noviny Jewish Chronicle finanční problémy. Zachránilo je konsorcium vedené… sirem Robbiem Gibbem!
Byl tu jen jeden háček. Zatímco Gibb byl v rejstříku společností zapsán jako jediný ředitel JC, bylo okamžitě zřejmé a nikdy nebylo popřeno, že on osobně nemá prostředky na jeho koupi ani na financování jeho budoucího provozu. Byl, jinými slovy, nastrčenou figurou za neznámou osobu či osoby.
Zastavme se a zamysleme se nad současným pozdvižením ohledně toho, komu by mělo být dovoleno vlastnit Daily Telegraph, list, který v posledních dnech vedl útok proti BBC. Šéfredaktor a zaměstnanci jsou v otevřené vzpouře proti myšlence, že by velký britský deník měl padnout do nesprávných rukou. Je to prý zrada základního principu demokracie.
Ale alespoň víme – víceméně – kdo jsou podporovatelé nabídky na Telegraph. U JC, který má obrovský vliv na židovské mínění o Izraeli, jsme drženi v nevědomosti.
Zaměstnanec novin Lee Harpin vzpomínal, že Gibb se ve dnech tisku zastavil v redakci a někdo týmu řekl, že noví majitelé – ať už to byl kdokoliv – chtějí více názorů „hodně napravo od strany Toryů”.
Ale je to ještě horší. Gibbovo řízení novin bylo mimořádně kontroverzní. JC se zamotal do etických a redakčních selhání. Dvakrát musel tiskový regulátor IPSO zajistit dodatečné školení pro jeho zaměstnance po četných stížnostech jako alternativu k plnohodnotnému vyšetřování standardů.
Šéfredaktor osobně vybraný Gibbem nakonec publikoval mystifikovaný článek, který vedl k vysoce sledovanému bezpečnostnímu vyšetřování v Izraeli. Ne méně než šest předních komentátorů odešlo a odsoudilo noviny jako partajní ideologický nástroj. Sám šéfredaktor krátce nato odešel. Přesto noviny odmítaly říct, kdo v konečném důsledku tahá za nitky.
Teď můžete číst tento trapný příběh a souhlasit, že by bylo nepřijatelné, aby se Gibb podílel na jakýchkoliv přezkumech zpravodajství BBC o Izraeli a Gaze. Představte si, že byste byli Lyse Doucetová nebo Jeremy Bowen a věděli, že takto zjevně zaujatá postava posuzuje vaše zpravodajství.
Kontaktoval jsem BBC s dotazem, zda se Gibb skutečně z těchto záležitostí vyloučil. Krátká odpověď: ne.
Zdá se, že Gibb si nemyslí, že by se měl vyloučit. Možná – lze pouze spekulovat – se Gibb považuje za dokonalého arbitra zaujatosti, kdekoliv ji vidí, a nikdy by ho nenapadlo, že by on sám mohl být zaujatý.
Ve skutečnosti je jeho zapojení, jak mi bylo řečeno, opačné. Pokud jde o přezkumy zpravodajství BBC o Blízkém východě, „vedl je, vlastnil je, řídil je. Dával je na agendu. Měl svého analytika, Davida Grossmana, aby dělal výzkum.”
Nic z toho není puč. Ale v mých očích to naznačuje, že něco se velmi pokazilo ve způsobu, jakým je BBC řízena.
Třináctičlenné vedení – včetně pěti jmenovaných vládou dne (a Gibb byl znovu jmenován na tři roky v posledních dnech Sunakovy administrativy) – má velmi málo lidí s osobní zkušeností z žurnalistiky.
To znamená, že ESGC má ještě větší význam jako fórum pro zkoumání žurnalistiky korporace. Veterán z vedení zpravodajství mi řekl: „To může vysvětlit, proč má Gibb nadměrný vliv na celé vedení. Méně by to vadilo, kdyby byl jedním ze šesti lidí se solidním žurnalistickým zázemím.”
Takže v období přípravy na obnovu charty – desetiletý proces, kterým je obnovován mandát BBC – má vláda příležitost přemýšlet o tom, zda existují lepší způsoby, jak zkoumat a případně hájit žurnalistiku BBC. Keir Starmer, pokud dává pozor, uvidí potřebu učinit veřejnoprávní média odolnými vůči Faragovi.
Mohl by použít svou představivost k zamyšlení nad tím, jak by vypadala britská mediální krajina bez BBC. Chce opravdu, aby nesvatá aliance Murdocha (nebo kohokoli, kdo přijde po Rupertovi), lorda Rothermera a kohokoli, kdo skončí jako majitel Telegraphu, zprostředkovávala většinu našich národních informací a konverzací? S Elonem Muskem a Markem Zuckerbergem, kteří by měli na starosti naše algoritmy, a sirem Paulem Marshallem dominujícím tomu, co vidíme?
Murdochův tisk, který někdy nasedá na vysokého koně, aby naříkal nad etickými selháními BBC, zřejmě zapomíná, že byl po mnoho let v této zemi něčím jako zločinecká organizace. Jako šéfredaktor Guardianu jsem publikoval příběhy o odposlouchávání telefonů prováděném News of the World, které vedly ke konečnému uzavření novin. Rupert Murdochův News Group Newspapers následně zaplatil více než miliardu liber na vyrovnáních a právních poplatcích.
BBC udělala správnou věc, když se Donaldu Trumpovi omluvila, a zároveň odmítla zaplatit byť cent na náhradě škody. Pokud případ skutečně někdy přijde před soud na Floridě – o čemž silně pochybuji – měli by poukázat na to, že Trump má stále větší sklon k extrémně dlouhým a rozvláčným projevům a že většinou mu novináři prokáží určitou laskavost tím, že ho sestříhají tak, aby vypadal poněkud koherentněji, než ve skutečnosti je.
Střih Panoramy byl chybou – a možná i střih Newsnight, který také vyšel najevo. Ale James Ball prokázal v New World, že Michael Prescott, ve svém spěchu obvinit BBC z manipulace Trumpova projevu, ho sám sestříhal podobně zavádějícím způsobem.
Prescottův dopis – tak vědomě uniklý do Telegraphu – už vypadá mnohem méně podstatně, než jak byl prezentován. Předseda BBC Samir Shah odpověděl ve svém dopise Výboru pro kulturu celkem robustně a přesvědčivě na mnoho z obvinění. Poukazuje na to, že vlastní procesy BBC upozornily na některé problémy v „dopisu” a že některá identifikovaná selhání se již řeší. To celý dokument neinvaliduje, ale může ho učinit méně devastujícím, než naznačovaly původně vybrané úryvky.
Pro další čtení doporučuji forenzní 3000slovnou analýzu dopisu od spisovatele a moderátora Davida Aaronovitche na jeho osobním Substacku. Nechci nijak urazit pány Prescotta nebo Gibba, když řeknu, že Aaronovitchova novinářská kariéra byla přinejmenším stejně, ne-li více, význačná než jejich – a na rozdíl od nich neodešel z žurnalistiky ve prospěch lukrativních míst v korporátním PR. Jeho pořad na Radio 4 The Briefing Room je vzorem toho, jak analyzovat témata ze všech stran.
O Prescottovi říká: „Jeho námitky sahají od diskutabilních po vyloženě partajní… Dobří novináři v BBC budou těžko přijímat kárání od někoho, kdo buď vynechává zásadní informace, nebo neudělal ten nejzákladnější výzkum. Ironicky, Prescottův dopis mě přiměl k obavám nikoliv o žurnalistiku BBC, ale o to, jak předsudky a zaujetí ‚nezávislých poradců’ začaly hrát tak velkou roli v řízení redakční diskuse.”
Doporučuji také 7700slovnou esej spisovatele Daniela Trillinga v novém online magazínu Equator, ve které razantně argumentuje, že strach BBC z toho, aby byla vnímána jako zaujatá proti Izraeli, vedl k hluboké a zásadní chybné kalibraci jejího zpravodajství o válce v Gaze.
Můžete s tím souhlasit nebo nesouhlasit, ale z Prescottova dopisu byste netušili, že v této věci vůbec existují dvě strany. Tím, že bubnují pro svou verzi nestrannosti, prezentovali pouze jednu stranu. A zdají se být zcela slepí k ironii toho.
A proto argument vede zpět k zásadní nesoudržnosti uspořádání řízení jedné z největších zpravodajských organizací světa. Podíváte se na složení vedení BBC – dostatečně ctihodná sbírka lidí převážně z řad byznysu, financí a práva – a říkáte si, kdo z nich je skutečně vybaven k tomu, aby rozhodoval o tak jemných distinkcích v redakčním úsudku?
„Našponované” zprávy mají pro BBC nepříjemnou rezonanci. Byl to našponovaný příspěvek jednoho Andrewa Gilligana v roce 2003 – který sám tvrdil, že vláda našponovala zpravodajské informace o Iráku – který vedl k vyhazovu tehdejšího generálního ředitele a předsedy BBC.
Nebyl bych tak hrubý, abych naznačoval, že Prescott našponoval svůj vlastní dopis, ale je nyní jasné, že je v něm mnohem méně, než se na první pohled zdá. Moudří staří mazáci BBC srovnávají tón a nedostatek vyváženosti s důkladnými systematickými přezkumy, které BBC dříve zadávala. Alastair Campbell – žádný cizinec ve spinování ve svém minulém životě – se na to podíval a popsal to jako MTBL: „memo k úniku”.
Pokud může z této chmurné epizody vzejít něco dobrého, přinejmenším zaměřuje pozornost na roli sira Robbieho Gibba. Poslanci SNP a Liberálních demokratů žádají jeho odvolání. Ale byl tam dosazen z vůle Borise Johnsona a Rishiho Sunaka a je pravděpodobně neodvolatelný. Kdyby měl alespoň trochu sebereflexe, nyní by rezignoval.
