Historická data vědců z Cambridge nám pomáhají pochopit, jak byla vražda ukotvena v rytmu každodenního života. Zmapovali 355 vražd ve třech anglických městech 14. století. Výsledky překvapivě připomínají to, co víme o násilí v dnešních metropolích – a zároveň odhalují jeden zásadní rozdíl.
Kde vás před sedmi sty lety nejspíš mohla potkat násilná smrt
Představte si, že procházíte úzkými uličkami středověkého Londýna kolem roku 1320. Je neděle večer, blíží se zákaz vycházení, z hospod se line hluk a smích. Právě v tuto chvíli – a na tomto místě – bylo nejpravděpodobnější, že se stanete svědkem vraždy. Nebo její obětí.
Tým kriminologů z cambridgeské univerzity pod vedením Manuela Eisnera zmapoval v rámci projektu Medieval Murder Map 355 případů zabití v Londýně, Yorku a Oxfordu 14. století. Jejich studie publikovaná v časopise Criminal Law Forum ukazuje, že vzorce středověkého násilí překvapivě připomínají to, co víme o zločinu v dnešních městech – vraždy tehdy i dnes často začínají triviálními hádkami, obvykle se dějí ve dnech volna a většinou večer. Zdrojem dat jsou koronerské záznamy – nejstarší dokumenty svého druhu na světě, které systematicky zaznamenávaly okolnosti násilných úmrtí včetně místa činu, zbraně, svědků i toho, zda byl pachatel dopaden.
Medieval Murder Maps – interaktivní mapy všech tří měst s detaily jednotlivých případů
- Mapa Londýna | Mapa Oxfordu | Mapa Yorku
- Původní studie v Criminal Law Forum (Eisner, Brown, Eisner & Eisner, 2025)
- Příběh Ely Fitzpayne – University of Cambridge
Westcheap a Thames Street: Dva světy londýnského násilí
Středověké vraždy se neděly náhodně rozptýlené po městě. Koncentrovaly se v několika konkrétních lokalitách – na trzích, hlavních třídách, u mostů a křižovatek. V Londýně, který měl tehdy 60–80 tisíc obyvatel a byl zdaleka největším anglickým městem, autoři identifikovali dva odlišné typy „horkých míst”. Detaily jednotlivých případů si můžete prohlédnout na interaktivní mapě Londýna.
Oblast Westcheap byla srdcem obchodu a cechovního života, místem okázalých průvodů i veřejných trestů. Právě zde se odehrávaly konflikty mezi členy mocných cechů – zlatníky, sedláři, krejčími. V listopadu 1325 tu například došlo k plánované bitce mezi učni zlatníků a sedlářů přímo u Velkého kříže, nejvýznamnějšího monumentu v centru města. Volba místa nebyla náhodná – šlo o demonstraci síly na co nejviditelnějším místě.
Zcela jiný charakter mělo násilí na Thames Street podél břehu Temže. Zde se střetávali námořníci, přístavní dělníci a cizí kupci. Pachatelé i oběti patřili k nižším vrstvám, zbraněmi byly často jednoduché užitkové nože. V jednom případě se dva vlámští námořníci u přístaviště s vlnou navzájem pobodali kvůli sporu, jehož podstatu záznam neuvádí.
Oxfordská anomálie: Proč univerzitní město vedlo v počtu mrtvých
Zatímco Londýn a York vykazovaly míru vražd zhruba 12–19 na 100 000 obyvatel, Oxford dosahoval 60–75 – čtyřikrát až pětkrát více. Pro srovnání: dnešní Anglie má míru kolem 1 na 100 000. Mapa oxfordských vražd ukazuje, jak se násilí koncentrovalo kolem univerzitních kolejí a hlavní třídy.
Důvodem byla univerzita. Přesněji řečeno studenti – mladí muži ve věku 14–21 let, daleko od domova a rodinné kontroly, vyzbrojení noži a meči, sdružení do znepřátelených „národů”. Seveřané (ze Skotska a severní Anglie) a Jižané (z jižní Anglie, Walesu a Irska) žili v kolejích, které přijímaly jen příslušníky jedné skupiny. K tomu přidejte chronický konflikt mezi městem a univerzitou, která požívala právních privilegií chránících její členy před světským soudem.
V únoru 1303 šel student William de Roule z biskupství Durham v noci po School Street. Když míjel skupinu velšských studentů, rozpoutala se rvačka – živená animozitou mezi Seveřany a Jižany. William se pokusil pomoci přátelům a byl ubit k smrti. V létě 1319 vyšel student Luke de Horton v noci z koleje, aby se vymočil, a ocitl se uprostřed bitky mezi frakcemi. Zemřel na záměnu.
Ještě brutálnější byl případ Philippa Porta, kterého pět studentů zavraždilo u Východní brány – jeho mozek byl rozstříknut po dlažbě, obličej rozříznut až k zubům a pravá ruka useknuta a položena vedle těla. Podle poroty šlo o plánovanou pomstu zinscenovanou správcem jedné z kolejí.
Neděle večer: Nejnebezpečnější čas v týdnu
Data z koronerských záznamů odhalují překvapivě moderní vzorce. Vraždy byly vzácné ráno a v poledne, začínaly narůstat kolem západu slunce a vrcholily večer kolem zákazu vycházení. Nejnebezpečnějším dnem byla neděle – den odpočinku, kdy se chodilo do kostela a pak do hospody.
Více než 90 % obětí i pachatelů tvořili muži. Nejčastějšími zbraněmi byly nože různých typů – od krátkých univerzálních čepelí zvaných „thwytel” přes bojové dýky až po meče. V Oxfordu se častěji než jinde objevovaly kuše, což podle autorů odráží vyšší status tamních studentů, z nichž mnozí pocházeli z rytířských rodin.
Ela Fitzpayne: Žena, která si objednala vraždu kněze
Fascinující je případ kněze Johna Forda, zavražděného v roce 1337 na Westcheapu. Podle nově objevených dokumentů šlo o pomstu naplánovanou šlechtičnou Elou Fitzpayne – a tento případ otevírá okno do světa, kde i ženy mohly být „expertkami na násilí”.
Ela Fitzpayne nebyla typická středověká dáma. V roce 1321 se spolu se svým manželem Robertem a knězem Johnem Fordem účastnila násilného přepadu benediktinského kláštera – vyrazili brány, poničili budovy a ukradli na 18 volů, 30 prasat a 200 ovcí. Ford byl zároveň jejím milencem a farářem ve vesnici na panství Fitzpaynů.
V roce 1332 canterburský arcibiskup veřejně odsoudil Elu za cizoložství – a jediným jmenovaným milencem byl právě Ford. Zatímco on unikl trestu, Ela měla podstoupit ponižující veřejné pokání: sedm let chodit bosá po salisburské katedrále s čtyřliberní voskovou svící. Odmítla. Uprchla a byla exkomunikována.
O pět let později, 3. května 1337, kráčel John Ford podvečer po Westcheapu. Přistoupil k němu kněz Hasculph Neville a zapředl „příjemnou konverzaci”. Když se blížili ke katedrále sv. Pavla, zaútočili čtyři muži – mezi nimi Hugh Lovell, Elin bratr, který Fordovi třiceticentimetrovou dýkou prořízl hrdlo. Dva další útočníci, nedávní služebníci Fitzpaynů, ho bodli do břicha.
Porota čítala 33 mužů – jedna z největších, jaké záznamy z té doby uvádějí. Všechny vrahy identifikovali, znali motiv i objednavatelku. Přesto nebyl nikdo dopaden. Pouze jeden ze služebníků, Hugh Colne, byl zatčen – o pět let později, za jiný zločin.
„Ela nebyla jedinou ženou, která najímala muže, aby zabíjeli a pomáhali jí chránit její pověst,” říká Eisner. „Vidíme násilný čin, který vychází ze světa, kde členové vyšších vrstev byli experty na násilí, ochotní a schopní zabíjet jako způsob udržení moci.”
Historička Hannah Skoda z Oxfordu dodává: „Tato vražda nám poskytuje důkaz o velmi aktivní roli žen při řízení svých záležitostí a vztahů.” Na podcastu Medieval Murders poznamenala Eisnerova dcera Nora: „Nezdá se to úplně spravedlivé – měli ten poměr spolu, a ona byla ta, kdo byl potrestán, zatímco John pokračoval v běžném životě. Chápu, jak se cítila ponížená.”
Ela Fitzpayne nikdy nebyla souzena. Zůstala po boku manžela až do jeho smrti v roce 1354 a zdědila jeho pozemky. Eisner ji popisuje jako „mimořádnou postavu – ženu ze 14. století, která s divokou odhodlaností vzdorovala pravidlům své doby.”
Veřejná poprava Forda před zraky davů připomíná podle Eisnera „politické vraždy, jaké dnes vidíme v Rusku nebo Mexiku – jde o připomínku toho, kdo má moc.”
Co nás to učí o dnešku
Projekt Medieval Murder Map není jen historickou kuriozitou. Eisner ho nazývá „vzdáleným zrcadlem” – a to zrcadlo odráží překvapivě známé vzorce.
Co se nezměnilo: Vraždy se tehdy i dnes koncentrují do specifických „horkých míst” – určitých ulic a křižovatek. Dějí se večer a o víkendech. Začínají často banálními hádkami. Londýnské záznamy obsahují případy, které začaly kvůli vyhození úhořích kůží na ulici nebo neopatrnému močení. A podíl žen mezi pachateli – zhruba čtvrtina – zůstává pozoruhodně stabilní napříč staletími.
Co se změnilo zásadně: V moderních městech jsou horká místa kriminality obvykle v chudých čtvrtích. Ve středověku to bylo naopak – nejnebezpečnější byla bohatá a prestižní centra. Chudoba nebyla hlavním faktorem; násilí přitahovalo místa, kde se setkávalo hodně lidí, kde se obchodovalo, pilo a kde bylo co ztratit – čest, reputaci, tvář.
Středověký Londýn měl míru vražd zhruba 15–20× vyšší než moderní britské město podobné velikosti. Ale Eisner upozorňuje, že přímé srovnání je ošidné: „Máme střelné zbraně, ale máme i záchranku. Je snazší zabít, ale i zachránit život.” Více než 18 % středověkých obětí přežilo alespoň týden po útoku – a zemřelo až na infekce nebo vykrvácení, protože neexistovala chirurgie ani antibiotika.
Pokles vražd v moderní době tak nesouvisí jen s proměnou individuálního chování, jak naznačuje teorie civilizačního procesu sociologa Norberta Eliase. Svou roli sehrála i regulace veřejného prostoru – od licencování hospod přes zákazy nošení zbraní po vytvoření profesionální policie a záchranných služeb.
