Kojící otcové

[vc_row][vc_column][vc_column_text]To víte, že i muži mohou kojit? Alespoň to v knize „Proč máme rádi sex? Evoluce lidské sexuality“ tvrdí biolog Jared Diamond. Kniha vyšla v nakladatelství Academia v edici Mistři vědy, a proto ji snad můžeme považovat za seriózní zdroj informací.

Odcitujme si nejprve několik vět ze zmíněné knihy:
„Ňadra často rostou mužům, kteří se zotavují z dlouhého strádání hladem. Příležitostně se u nich vyskytuje i spontánní laktace. Na konci druhé světové války bylo takových případů po propuštění válečných zajatců z koncentračních táborů zjištěno na tisíce. […] Pravděpodobně to lze vysvětlit tím, že hladovění brzdí činnost nejen žláz, jež hormony vylučují, nýbrž i jater, jež jinak tyto hormony odbourávají. Po obnovení normálního stravování se žlázy zotaví mnohem rychleji než játra, takže hladiny hormonů nekontrolovaně stoupají. Obraťme se k Bibli, abychom doložili, jak již starozákonní patriarchové předvídali závěry moderních fyziologů, když Job (21,24) poznamenal o dobře živeném muži: Jeho ňadra jsou plná mléka.”

Autor poté zmiňuje spontánní laktaci pozorovanou například u kozlů, kteří mají jinak „dobře vyvinutá varlata a při více příležitostech dokázali, že jsou plně schopni oplodnit samici”. „Kozlí mléko svým složením připomíná mléko kozí, obsahuje však ještě více tuku a bílkovin.” Dalo by se tedy říci, že kozlí mléko je ještě kvalitnější než kozí.

„V roce 1994 vědci konečně zaznamenali spontánní laktaci i u samců divoce žijícího živočišného druhu. V tomto případě šlo o plodožravého netopýra, kaloně hnědého z Malajsie a přilehlých ostrovů. V rámci příslušného výzkumu se totiž ukázalo, že jedenáct dospělých samců, jež se badatelům podařilo odchytit živé, mělo plně funkční mléčné žlázy, z nichž po stlačení rukou vytékalo mléko. Některé mléčné žlázy těchto samců byly mlékem přímo nalité.”

Diamond pak dochází k závěru, že „samci alespoň některých druhů savců mají postačující anatomické vybavení, fyziologický potenciál i receptory hormonů, a splňují tedy všechny potřebné předpoklady kojení. Samcům léčeným buď přímo hormony nebo jinými medikamenty, u kterých lze očekávat, že tvorbu hormonů způsobí, se mohou vyvinout ňadra či vemena a nějaká forma laktace. Objevilo se několik zpráv o jinak naprosto normálních dospělých mužích, kteří kojili děti. Mléko jednoho z nich bylo analyzováno a zjistilo se, že obsahuje mléčný cukr, bílkoviny a elektrolyty v podobném množství, jaké bývá obvyklé u mateřského mléka. […] Vyjádříme-li to v počítačovém pojmosloví, alespoň někteří samci mají potřebný hardware; pouze jsme nebyli naprogramováni přírodním výběrem, abychom ho i používali. Proč ne?”

Podle Diamonda by postačovalo, aby se některé hormony rychleji vylučovaly nebo naopak pomaleji odbourávaly a kojení by pro muže bylo naprosto přirozenou záležitostí. Dokonce se domnívá, že lidský druh je „předním kandidátem na evoluci normální samčí laktace”. Dodává, že například matka kojící dvojčata potřebuje tolik energie jako „voják cvičící v polním táboře”. Proč by se otec nemohl na kojení rovnoměrně spolupodílet? Autor je dokonce přesvědčen, že evoluční proces lze zkrátit technickými prostředky. Stačí ručně stimulovat bradavky (což musí činit i mnohé čerstvé matky, aby se tzv. rozkojily) a užívat příslušné hormony. Výhody kojícího muže by byly podle Diamonda několikeré: zvýšení emocionálních vazeb mezi otcem a dítětem, upevnění rodinných vazeb (pokud by ovšem matka na otce nežárlila) a hlavně otec by mohl nahradit matku s poruchou laktace. Ať již z emocionálních, nebo ze zdravotních důvodů umělá strava kojení nahradit nemůže.

Hlavní překážka pro mužské kojení spočívá podle Diamonda v naší psychice a ne fyziologii – prostě si takovou věc nedokážeme představit. Kojící muž je pro mnohé z nás nepřirozený a směšný, narušující tradiční hájemství ženy-matky. Ovšem ještě před pár lety byl směšný muž, který pečoval o kojence.

Po většinu 20. století byly s úspěchem publikovány knihy, které zdůrazňovaly, že otec nemá vstupovat do výchovy malých dětí, neboť mu k tomu chybí základní instinkty. Pokud by se chtěl vměšovat matce do výchovy, napáchal by více škody než užitku, protože v mužské přirozenosti není schopnost porozumět potřebám malého dítěte (tyto teze například ukazuje Elisabeth Badinter v knize „Materská láska od 17. storočia po súčasnosť”). Jak vzpomíná Eva Hauserová, ještě před 30-ti lety říkával na svých přednáškách prof. Švejcar, že otcové mají s úžasem pozorovat a chránit „zázračný” vztah mezi matkou a kojencem. Rozhodně do něj nemají vstupovat, chybí jim k tomu přirozené schopnosti a „kouzlo” vztahu matky a dítěte by mohli jen pokazit.

Dnes je teze o neschopnosti muže láskyplně pečovat o narozené dítě překonána. Stejně tak může být do budoucna překonán i odpor k otcovskému kojení, který je dán především nevědomostí a také zažitými stereotypy a nedostatkem fantazie. Už jen otevřít téma mužského kojení se v některých kruzích považuje za nepatřičné, ne-li přímo zvrácené. Přitom kolika dětem by pomohlo, kdyby je mohl kojit jejich otec. Pokud zde tato možnost existuje, neměli bychom ji bránit jen proto, že to odporuje našim představám o normalitě.

Diamond na závěr své úvahy uvádí: „Položíme-li si otázku, co je naší nejvýznačnější vlastností jako biologického druhu, odpovědí bude: Je to zřejmě naše schopnost, mezi živočichy naprosto jedinečná, činit volby a rozhodnutí, jež zjevně postupují proti evoluci. Většina z nás si zvolila, že se zřekne vraždění, znásilňování a genocidy, ať už se jedná o jakkoli výhodné prostředky přenosu našich genů a nehledě na to, jak rozšířené jsou mezi ostatními druhy živočichů a jak časté byly v dřívějších lidských společnostech. Nebude další takovou protievoluční volbou člověka právě mužská laktace?”

Nechci tvrdit, že každý otec musí hned, jak jen to bude možné, začít kojit své děti – ostatně nejsem si jist, nakolik bych si sám sebe dokázal v této roli představit. Je mi jasné, že ne každý muž bude s nadšením pobírat „ženské” hormony, aby mohl kojit. Také nechci nijak tvrdit, že pobírání těchto hormonů nemá vedlejší účinky. Pokud ovšem celou problematiku podrobíme lékařskému výzkumu, jistě by se postupně nacházely cesty, jak negativní vedlejší účinky omezovat.
Takže: jestliže možnost mužského kojení skutečně existuje, proč se ji již dopředu bránit? A tím bych apeloval i na matky, které ve strachu o to, že přijdou o jedno ze svých výsostných hájemství, mohou mužskému kojení bránit. Jde-li o děti, je jedno vykonává-li danou činnost (a teď myslím jakoukoli péči o dítě) otec nebo matka, podstatné je, že ji vůbec někdo vykonává.

Část Diamondovy úvahy lze nalézt na stránkách časopisu Vesmír, celá se nachází pod názvem „Proč muži nekojí své děti?” coby 3. kapitola zmíněné knihy.
Vzpomínky E. Hauserové na přednášky prof. Švejcara jsem čerpal z článku „Images From the Life of an Emancipated Woman”, která vyšla v roce 1993 v 1. čísle revue „One Eye Open”.


Text vyšel původně na webu respekt.cz.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_btn title=”zpět do rubriky Přesah” style=”flat” shape=”square” color=”warning” size=”xs” align=”right” i_icon_fontawesome=”fa fa-arrow-right” css_animation=”left-to-right” link=”url:http%3A%2F%2Fwww.datovazurnalistika.cz%2Fpresah%2F||” button_block=”true” add_icon=”true”][/vc_column][/vc_row]

Martin Fafejta 2 článků
Sociolog. Pedagog. Táta. Milovník martensek, které nejen pravidelně okukuje ve výlohách, ale i obouvá. Dívka v rytmu zrozená.

Názor? Sem s ním!

Reagovat

Váš e-mail nebude viditelný veřejně.


*