Vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš v reakci na rozhovor s Helenou Válkovou, která byla pod hlavičkou jeho hnutí zvolena do parlamentu a která nyní zastává post ministryně spravedlnosti, ukázal, že je mu věcná debata cizí, a předvedl tradiční rétorický trik: Nemáte-li argumenty nebo nechcete-li se pouštět na tenký led nepříjemného tématu, uhněte k osobě autora, případně k vydavateli.
V rozhovoru s redaktorem deníku Echo24 ministryně Válková uvedla k tématu poválečného odsunu německého obyvatelstva, že si o tom myslí jen to nejhorší. Kritický pohled na vyhnání Němců je na místě, avšak ministryně dodala: „Chápu, že to byla reakce na to, co se zase Čechům dělo předtím, ale ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo.“ Nelze se divit, že tímto výrokem rozbouřila politické i novinářské vody, vždyť bez bližšího vysvětlení relativizuje poměry v době protektorátu.
Vicepremiér Babiš (mimochodem dal mezi řečí zbaběle od „své“ ministryně ruce pryč s tím, že není členkou ANO) vzápětí celou situaci vyhrotil, když se namísto věcného vyjádření pustil do útoku ad hominem. Seznámil veřejnost se svým hodnocením autora rozhovoru („obdivovatel Václava Klause“), rozhovor označil za provokaci a afektovaně varoval novináře („doufám, že váš bílý kůň, ten Klenor, protože se povídá ledacos, kdo to financuje, má dostatečně velké majetkové přiznání, aby prokázal potom ty vaše náklady”).
Babišův zájem o to, kdo které médium vlastní či financuje, je pochopitelný; tento zájem by měl ostatně patřit k základnímu vybavení každého čtenáře. V žádném případě ale nelze sdílet jeho optiku, co se týče novinářské práce. Helena Válková s rozhovorem souhlasila, její slova nikdo nepřekroutil, ministryně sama později prohlásila, že své vyjádření neuvedla v patřičném kontextu. Je tedy mimořádně nevkusné a nebezpečné označovat rozhovor za provokaci a snahu poškodit Babišovo hnutí. Nebo chtěl vicepremiér naznačit, že je paní ministryně rozumu mdlého a že sedla na lep laciné novinářské provokace, kterou on sám hravě prohlédl? To jistě ne.
Andrej Babiš nedokáže rozlišit, co je podstatné (tj. relativizace českých dějin, i když „jen“ nešťastná a humpolácká) od toho, co mělo rozhodně počkat (kdo financuje zmíněný internetový deník). Předvedl se jako cynik, který si ostražitě hlídá výhradně to, co by mohlo poškodit jeho samotného. Občané, mnozí potomci těch, kdo za protektorátu strádali, trpěli, byli popraveni či umučeni, mu nestáli za jedinou zmínku.
Nejenže má vicepremiér nyní co vysvětlovat, ale urychleně by měl dát ruce pryč od novinářů. Náznaky, že se ze své pozice ministra podívá na zoubek tomu, kdo deník financuje, odsouvají Českou republiku hodně daleko do rozvojového světa.
