1.
Mamánci a tatínkovy holčičky?
Miléniálové, generace lidí, kteří se narodili zhruba mezi roky 1980 a 1995, jsou také známí jako generace Y. V českém, potažmo středoevropském prostředí jde o ty, kteří začali brát rozum až po pádu železné opony. Jsou mladí a nezkažení minulým režimem. Nezažili branná cvičení, navlékání plynových masek a nenosili na rukou igelitové pytlíky připevněné zavařovacími gumičkami. Podle majority, ale i mnoha médií jsou – zřejmě proto, že většinu, nebo dokonce celý svůj život prožili ve svobodě – ufňukaní a líní. Nezažili ani válku, ani socialismus. Nejsou shánčliví, jako byli jejich rodiče. Nezakládají rodiny hned po maturitě, případně nevychovávají potomky na vysokoškolských kolejích. Nic nevydrží. Drží se doma, jsou nesamostatní, neprůbojní. Jenže jak si ukážeme dál, tenhle pohled je velmi zdeformovaný; generace Y má totiž život daleko složitější než předchozí generace. Proč?
Když se zadíváme dál za český rybníček, uvidíme lidi, kteří jsou zadlužení po studiích, nucení přijímat téměř jakoukoli práci. A data se netýkají zdaleka jen Evropy – vždyť třeba v USA jsou lidé mladší třiceti let chudší než tamní důchodci. Ve Španělsku je nezaměstnaných téměř 50 % mladých lidí.
Na jedné straně se mladým majorita společnosti posmívá, že se často drží doma v mamahotelu a nepostavili se na vlastní nohy, na druhou stranu se toho společnost leká a dovozuje z toho, že miléniálové jsou nesamostatní a líní. Jenže jen málokdo si dokáže představit, že milionů otevřených možností generace Y nevyužije jednoduše proto, že si je nemůže dovolit. Finančně. Protože bez praxe nemůže zavadit o žádnou práci, protože za sebou nese dluh ze studií nebo protože si chce vybrat práci, která jí bude dávat smysl, ale ono na výběr moc není. A pokud skončí v jedné z mnoha korporátních mašinérií a začne „podávat výkon“, protože nic jiného se od ní nechce, nemá ani žádné extra prostředky, ani čas na vymýšlení plánů.
„Pravděpodobně poprvé v historii, až na období válek nebo přírodních katastrof, jsou příjmy mladých ve srovnání se zbytkem společnosti tak nízké,“ píše britský deník The Guardian a studie o počtech mladých, kteří opouštějí domov později, než bývalo obvyklé u předchozích generací, s těmito údaji korelují.
Při pohledu na podíl mladých lidí ve věku 25 až 34 let je zřejmá souvislost i s výší platů v daných zemích. Řeči českých rodičů dnešních miléniálů o tom, že se měli za socialismu špatně, tak docela neplatí. Rozhodně ne v tom, která z generací je od státu lépe materiálně zajištěna pro budoucnost. Podle sociologů totiž rodiče v obdobích rozvinutého sociálního státu získali víc, než si kdy představovali, zatímco jejich děti díky tomu vědí, co všechno nikdy mít nebudou. A tento stav se pak celkově promítne ve společnosti, například na ochotě generace Y zakládat rodiny.
Takto vypadají podíly mladých Evropanů, kteří zatím nevylétli z rodného hnízda, podle údajů Eurostatu:
Vidíme zřetelné rozdíly mezi severem a jihem Evropy, pro které existují dvě zásadní vysvětlení: Za prvé, země Středomoří, jako jsou Itálie a Řecko, mají tradiční silná vícegenerační rodinná pouta a dospělí mladí lidé, kteří bydlí se svými rodiči, nejsou stigmatizování jako v jiných částech Evropy. Druhým vysvětlením je finanční krize. V zemích, které byly zasaženy nejhůře, se odráží největší nárůst mladých lidí, kteří žijí se svými rodiči.
Pohled za hranice vypadá takto: http://www.theguardian.com/news/datablog/2012/jun/01/young-adults-living-home-parents
2.
Okrádaná generace
Nedávný výzkum provedený v zemích západní Evropy, v USA, Kanadě a Austrálii potvrdil, že dnešní mladí prožívají v porovnání se svými rodiči podstatně depresivnější období svých životů. Ztěžují jim ho dluhy, nezaměstnanost a nesnadné shánění vlastního bydlení nebo nájmu, na který by finančně dosáhli. Jak upozorňují mnohá západní média, generace Y dnes zjišťuje, že je stále znatelněji odstřihávána od svého podílu na bohatství produkovaném v západních společnostech. (A my se vám snažíme ukázat způsoby, jak si z toho bohatství něco ukrojit, když máte dobrý nápad. – pozn. red.)
A vnímá to i generace nastupující. Podle šetření prováděného mezi britskými školáky ve věku 8 až 14 let je zřetelné, jak se z hlav nejmladší generace vytrácí představa konkrétního povolání, jemuž by se v budoucnu chtěli věnovat. Skončila éra vytoužených kosmonautů, prezidentů, lékařů či učitelů. Děti stále častěji na otázku, čím by chtěly být, odpovídají, že prakticky čímkoli, co by je učinilo bohatými. Bavit je bude cokoli, co jim přinese peníze.
Kombinace vlivů ekonomické krize, globalizace, demografických změn, proměn trhu práce a čím dál dražšího bydlení znamená konstantní nejistotu a existenční starosti. Klidné mohou být jen děti bohatých rodičů. Odborníci varují, že nefér rozložení bohatství ve společnosti bude mít zásadní vliv na všechno. Od společenské soudržnosti po zakládání rodin.
Zatímco v českém prostředí se snaha o narovnání startovních podmínek zaměňuje s rovnostářstvím, jímž po letech prožitých v socialismu rodiče miléniálů opovrhují, Britové bez nedávné totalitní minulosti generační rozdíly vnímají poněkud citlivěji. A nejde přehlédnout, že generace rodičů měla při svém snažení postavit se na vlastní nohy solidně vypolstrovanou cestičku – v Británii, ale i u nás.
Důležité porovnání přinesl deník The Guardian na případech dvou žen z Londýna. Rhiannon je 28 let, je to příslušnice generace Y, Michelle je 73 let a zažila první koncerty Rolling Stones. Obě se narodily a žijí ve stejné čtvrti, obě jsou fanynkami Jeremy Corbyna, obě se živí psaním. Tím podobnosti končí. Michelle vede stabilní, vyrovnaný život, Rhiannon žije v permanentní nejistotě. Zatímco Rhiannon dává většinu své výplaty za místo v pokoji sdíleného bytu, Michelle bydlí ve vlastním domě. Rhiannon obdivuje Michellin byt: “Je krásný. Kdybych někdy žila v místě, kde si to smím vymalovat podle svého (což v podnájmu nemůže – pozn. red.), vybrala bych podobné barvy, co zvedají náladu: jasně zelené stěny; oranžová koupelna s temně modrými dlaždicemi.” Když přijde řeč na ceny nemovitostí (Michellin první dům za rohem stál v roce 1981 71 tisíc liber), Rhiannon upřímně zmiňuje, že pocítila bodnutí závisti. Kdyby jí majitelé zvedli cenu v jejím podnájmu, musela by se odstěhovat. “Jediný důvod, proč jsme pořád tady, je ten, že naši majitelé jsou tak laskaví, že nám účtují dostupné nájemné.
Michelle si uvědomuje, že by s Rhiannon její startovní podmínky neměnila ani omylem. Vidí, v jak odlišné pozici tehdy byla. „Dnešní mladí si nic takového dovolit nemohou, musí být rádi za jakoukoliv práci, kterou jim někdo nabídne. Dost často to není zrovna něco, o čem by snili.“ Rhiannon ji doplňuje: „Nikdo si v dětství nepředstavoval, že bude poradcem na zákaznickém servisu.“ Je ale vděčná, že má práci. Ono totiž sehnat práci není jen tak. Z dat Národního ústavu odborného vzdělávání vyplývá, že situaci má těžší ten, kdo se nemůže opřít o pomoc rodiny.
Není divu, že celkový počet mladých lidí žijících se svými rodiči během uplynulých 15 let vzrostl o nějakých 20 procent. Tímto způsobem žijí celé 3 miliony Britů. Pro celou Evropu pak platí, že v každé porovnávané věkové skupině je podíl mužů žijících u rodičů větší než podíl žen. Nejvýraznější rozdíl je možné sledovat v Kristových letech, tedy ve věku 33 let. V této věkové skupině žije u rodičů každý desátý muž, ale jen každá padesátá žena.
3.
Kdo nepracuje, ať nejí. Nebo radši ať není
Když se člověk probírá fotografiemi někdejších pankáčů, z nichž se postupně stali lékaři, učitelé nebo investiční bankéři, uvědomuje si, že leckterý mladý rebel se s věkem prostě obrousí. Problém generace Y je v tom, že nemá na nějaké rebelie vůbec prostor. Bez práce (případně bez pomoci rodiny) člověk velmi rychle skončí na sociálním dně. V českém prostředí je pak práce považována za slušnost. Kdo nepracuje hodně, není slušný. A veřejná debata se stáčí k nesnášenlivosti a opovržení. Pracuješ málo, nebo dokonce vůbec? Nemáš nárok na bydlení, na sociální podporu ani na názor. V leckterých vyhrocených internetových diskusích ani na existenci.
Vzpomínáte na dvě dámy, Michelle a Rhiannon, z minulého dílu? Michelle po několika setkáních s mladou Londýňankou zjistila, že mileniálové jsou „basically fucked“. Historky z práce, které jí vypráví Rhiannon, ji znechucují. Neumí si představit trávit čas v prostředí, kde se „dosahují cíle“, vládne manažerská hantýrka, lidé jsou konstantně hodnoceni a vysáváni rutinou schůzek a porad. Rhiannon zaplavil smutek. „Když od někoho staršího slyšíte, že to máte opravdu těžké, není to jenom nečekaná podpora, ale spíš potvrzení toho, že nejsme jenom parta ufňukaných sobců přesvědčených o své výjimečnosti, ale generace, která je pomalu, ale jistě okrádaná.“
Londýn je dnes jedním ze symbolů sociální nerovnosti. Žije zde nejvyšší počet miliardářů na počet obyvatel a lidé s průměrným příjmem zde velmi špatně shánějí bydlení. Není nic neobvyklého, že zaměstnanci velkých společností na noc létají do levnějších evropských měst, protože nájem je i s letenkami vyjde levněji než byt v Londýně. Jak ale ukazuje výzkum, depresivní vyhlídky nemají mladí lidé jen v anglickém hlavním městě. Vysoké nájmy a efekt toho, čemu antropolog David Graeber říká „práce na ho*no“, se týkají generace Y všude. A nejenom jí.
„Sledujeme rozsáhlou hypertrofii ani ne tak ‚služeb‘, jako spíš administrativního sektoru, který vytváří a pohlcuje řadu nových odvětví, jako jsou finanční služby nebo telemarketing. Vedle toho jsme svědky nevídané expanze sektorů jako firemní právo, akademická nebo zdravotní administrativa, lidské zdroje a public relations. A přitom v těchto narůstajících číslech ani nejsou zahrnuti všichni ti, jejichž úkolem je poskytovat novým odvětvím administrativní, technickou či bezpečnostní podporu, ani množství výpomocných oborů, jako koupání psů či celonoční rozvoz pizzy, které existují jenom díky tomu, že všichni ostatní tráví tak velké množství času v práci. – Tohle všechno je zkrátka práce, pro niž navrhuji označení ‚práce na ho*no‘,“ citoval nedávno Český rozhlas Davida Graebera, který je momentálně usazený právě v Londýně, v jednom z mála měst, kde můžete vykonávat nejpodivnější profese světa: třeba být psím kadeřníkem.
David Graeber uvádí příklad svého spolužáka a později básníka a frontmana kapely, kterého nedávno potkal jako čerstvého podnikového právníka. Narodila se mu dcera a on „musel zvolit standardní cestu“. „Nabízí se spousta otázek, které by si člověk v tuto chvíli mohl položit, počínaje tou, co vypovídá o naší společnosti fakt, že generuje jenom krajně omezenou poptávku po talentovaných básnících či hudebnících, ale zdánlivě nekonečnou poptávku po specialistech na firemní právo. Kde je příští John Lennon? Nejspíš balí krabice někde v supermarketu.“
A teď zase zpátky do Česka. Zatímco ještě na začátku roku 2009 bylo možné dostat při nástupu na pozici obchodního zástupce v Praze 30 tisíc korun, o rok později už to bylo sotva 25 tisíc. Nástupní platy se tehdy propadly v průměru o 10 až 15 procent. Pocítili to výrazně i absolventi škol, lidé úplně bez praxe nebo s praxí minimální, tedy miléniálové. Absolventům klesly mzdy na úroveň roku 2007, pokles až o několik tisíc korun se projevil napříč všemi specializacemi. Jak klamavě působí novinové titulky o průměrných mzdách, bylo hodně vidět na platech lékařů. Průměr média uváděla nějakých 35-40 tisíc korun, jenže nástupní plat absolventů lékařských fakult činil 17 340 korun. Tato suma by stěží pokryla ani nájem a poplatky za byt 2 + 1. Na jídlo, natožpak na koníčky by nezbylo nic.
V roce 2014 se pohybovala průměrná mzda čerstvých absolventů kolem 22 tisíc korun hrubého měsíčně. Menší firmy nabízely většinou 15 až 20 tisíc korun hrubého měsíčně, ty větší 20 až 25 tisíc. V prvním pololetí loňského roku dosáhla průměrná mzda dle Českého statistického úřadu. Zdaleka jí však nedosáhli všichni zaměstnanci. Mzdový medián, tedy výše mzdy, na kterou dosahuje přesně polovina zaměstnanců, činil 22 230 Kč. Studenti vysokých škol by rádi na výplatní pásce viděli zhruba tolik, kolik dělá onen statistický průměr (na který ale v praxi dvě třetiny zaměstnanců nedosáhnou). Rádi by viděli, ale neuvidí. A ještě slevují. Píše se rok 2016 a v diskusích na sociálních sítích se běžně mluví o tom, že by mladí uvítali “alespoň tu dvacítku” (https://www.facebook.com/HumanitniJob/posts/563192830381884). Hrubou.
A tak zatímco budoucí John Lennon někde balí krabice a možná se nikdy neprobudí, jeho kolegové jsou na tom podobně. Nemají peníze na to, aby vedli samostatný život, procházejí pochybnými kurzy seberozvoje, podstupují denně nějakou firemní challenge. Jsou přetížení a nerevoltují. A že by bylo proti čemu! Začít můžeme u nezodpovědných finančních spekulací, které způsobily finanční krizi, proti mega-daňovým únikům (viz Panama Papers), z nichž by pouhé zlomky umožnily neuvěřitelný nárůst celosvětové životní úrovně. Protestovat se dá i proti odírání zemí třetího světa, které pak vede k migračním vlnám. Lidi jsou místo pozorování dění okolo zahledění do sebe. To, co mění svět, jsou zákony. Dříve zrušení otroctví a všeobecné volební právo, zavedení povinné školní docházky, nebo třeba teď zrušení daňových rájů a zavedení základního nepodmíněného příjmu.
4.
Erasmus dobrý. A dál?
Rodičovské historky o tom, jak to zamlada měli těžké a nic nedostali zadarmo, se dnes mladým vyprávějí čím dál hůř. Už dlouho je zjevné, že to byli rodiče, kdo se zamlada měl líp – jenže si to jen oni sami nechtějí moc připustit. Jak poznamenávají sociologové: zatímco rodiče v obdobích rozvinutého sociálního státu získali víc, než si kdy představovali, jejich děti díky tomu vědí, co všechno nikdy mít nebudou. „Odborníci varují, že nefér rozložení bohatství ve společnosti bude mít zásadní vliv na všechno. Od společenské soudržnosti k zakládání rodin,“ píše Guardian.
Polovina světového bohatství nyní v rukou 1 % populace, nerovnost roste na celém světě a střední třída “je vymačkaná” na úkor velmi bohatých – říkají průzkumy, například ten od Credit Suisse (http://www.theguardian.com/money/2015/oct/13/half-world-wealth-in-hands-population-inequality-report).
Vědci z Harvardovy univerzity Michael I. Norton a Dan Ariely pak zpracovali výzkum mezi Američany právě na téma rozložení světového bohatství. Vyšlo z něj, jak jsou představy u většiny lidí zcela zkreslené. Pruhy z barevné škály od žluté po modru zobrazují pětinu nejbohatších lidí světa (žlutá), druhou pětinu – méně bohatých (oranžová) až po nejchudší (modrá).
Specialistů, kteří se věnují distribuci světového bohatství a poukazují na zvětšující se nerovnosti, jsou tisíce. My vám pro představu přinášíme podíl dolarových milionářů podle zemí světa:
Když se vrátíme zpátky do českého prostředí, zjistíme, že generace rodičů dnešních miléniálů, ani politici nebo umělci se nedokážou trefit do toho, co je v dnešním světě špatně. Dokola se připomíná kontrast možnosti výběru, kdy rodiče za mlada neměli skoro žádné možnosti, zatímco jejich potomci mají otevřené dveře do světa. Žijeme v reálném kapitalismu, který se od ideálního chodu v období boomu 50. let, velmi odlišuje, a překvapivě, řada věcí, na které se socialistický blok díval kriticky třeba v 70. a 80. letech, se dnes ukazuje jako globální problém. Problém byl v tom, že tehdejší propaganda byla prolhaná a lidé přestali věřit úplně všemu, tedy i tomu, že kapitalismus nevyřeší všechny problémy světa, naopak že jich řadu přinese. Nadšení z počátku 90. let vymizelo a v mnohých lidech se zakořenila frustrace z toho, že se nemáme tak, jsme si představovali nebo jak nám politici slibovali. Zároveň ale přestávají být tématem vzpomínky na život v minulém režimu. Je nad slunce jasnější, že snad nikdo si nepřeje návrat totality, jak si pamatují rodiče a prarodiče. Otázka je, jestli v nějaké její podobě stále nežijeme a vedle toho sledujeme, jak vystrkují růžky extremisté.
Takže aby se nezapomnělo: když se mluví o generaci Y, mluví se většinou o stereotypech, mýtech, utkvělých představách nebo zbožných přáních. Jedna z mála věcí, kterou o generaci Y můžeme s jistotou říct, je to, že bude chudší a zoufalejší, než si představovala. Pokud se nevzbouří. Český rozhlas upozorňuje, že čekání na mladé Čechy nezkažené životem za komunistů končí. Místo dokonalých mladých, kteří nemuseli do pionýra ani do svazu mládeže, ukazují i česká média miléniály jako do sebe zahleděné líné individualisty, kteří dny tráví na internetu a nejsou schopni si najít práci. Sen o úspěšných dětech, ze kterých se stanou mladí Evropané, pro mnoho rodičů končí v momentě, kdy se nejmladší syn vrátí z Erasmu. Semestr na koleji v Belgii se na dlouho ukáže jako jediná výhoda, kterou mu jeho generační zařazení přineslo. A lze tak snáze pochopit, že mladá generace bude stále více rozumět diskursu moderní levice, protože dost jasně vidí, že svět není v rovnováze.
5.
Strach z dluhů přeskočil i na teenagery
Toho, co prožívají dnešní miléniálové, se nastupující generace K, pojmenovaná po Katniss Everdeen z Hunger Games, vysloveně bojí. Tedy dluhů a marného hledání práce. A pak – jedna věc je práci mít, druhá věc je, co si z platu člověk může pořídit. Je lehké navážet se do generace, která má podle svých rodičů možnosti, o jakých se jim samým nesnilo, jenže je prý líná je využít. Zkuste vysvětlit člověku, který do omrzení opakuje fráze na zákaznické lince ve kterési pojišťovně, že se má báječně, protože má smartphone. Řekněte mu, že si ničeho neváží a netuší, jak je vlastně šťastný. Jako by snad generace rodičů, kteří dospívali v 60. letech bez emailu a bez tabletu, byla naprosto zoufalá. Nudila se k smrti?
Reálné mzdy klesají, ekonomové to mlčky sledují, a minimální mzda přinejmenším v tuzemsku nic moc neřeší. I po letošním novoročním zvýšení je stále minimální mzda v Česku zhruba 5,25krát nižší než v Lucembursku. Zatímco zaměstnanci v Lucembursku mají nárok nejméně na 1923 eur měsíčně, což je v přepočtu zhruba 52 tisíc korun, v Česku to bude 9900 korun. Možná se ptáte, k čemu je dobré znát výši minimální mzdy v jiných zemích, když nevíte, co si tam za ni člověk může koupit. Jenže i když minimální mzdu přepočítáme na kupní sílu, aby se odstranily cenové rozdíly, ani tak se situace v ČR nijak zvlášť nezmění a v rámci porovnávaných zemí poskočí o jeden stupeň, z páté na šestou nejhorší pozici v Evropě.
Pozn.: Minimální mzdu v EU negarantuje legislativou pouze šest zemí: Rakousko, Dánsko, Finsko, Švédsko, Kypr a Itálie. Německo ji celoplošně zavedlo před rokem.
Z níže uvedeného grafu a mapy je zřejmé, že nejlépe jsou na tom lidé pobírající minimální mzdu v Belgii, na Islandu, v Irsku a Slovinsku. Naopak na opačném konci žebříčku (tj. lidé pobírající minimální mzdu jsou tu vůči zbytku populace nejchudší) jsou obyvatelé Bulharska, Rumunska, České republiky, Rakouska a Estonska. Z nečlenských zemí EU je na tom skvěle Norsko, kde tato mzda tvoří 7,97 % HDP per capita.
Hodně by pomohlo, kdyby se společnost přestala ofrňovat nad lidmi, kteří se i po studiích drží doma. Jestliže stojí před volbou vést samostatný život (a nemoci si dovolit skoro nic, nebo se dokonce zadlužovat) nebo se o životní náklady dělit s rodiči – zdá se volba setrvat ještě chvíli doma dost racionální. Aby nedošlo k omylu, nemluvíme zde o rozmazlených obyvatelích mamahotelů, ale o lidech, kteří jsou doma co platní a nenechávají chod domácnosti na stárnoucích rodičích.