Porovnání, jak se proměňoval vztah veřejnosti k jednotlivým politickým stranám v průběhu uplynulých sedmi měsíců. Nespokojenost, stížnosti, skepse, frustrace, optimismus, naděje, radost, důvěra i nedůvěra – to všechno se odráží ve veřejných debatách týkajících se politiky.
Z veřejného diskurzu se toho dá vyčíst mnohem víc, než se může na první pohled zdát. Hnojiště, řeknete si mnohdy po přečtení bouřlivých debat plných urážek, nadávek, slovních útoků směrem k politickým stranám a jejím představitelům, ale i mezi samotnými diskutujícími. Ono „hnojiště“, na které denně narážíme on-line, se však nijak neliší od průměrné putyky, navíc je významně naředěné kultivovanějšími debatami. Stejně jako tomu je v reálném životě.
Jazyk se proměňuje s každou nově publikovanou informací, a to v jakémkoli médiu, internet nevyjímaje. V jazyce se odrážejí výše zmíněné nálady, jako je naděje či skepse, jazyk se zjemňuje a hrubne, přibývá v něm vulgarismů a zase jich ubývá. Z jazyka veřejných debat lze vyčíst, ke komu chovají potenciální voliči nejvíce sympatií, nebo kdo se naopak přízni netěší.
Není hrdina jako hrdina
Od německého filologa Viktora Klemperera víme, že každá doba má svůj jazyk. Zlé časy mívají jazyk velmi chudý, ukřičený. Viktor Klemperer ve svých denících Jazyk Třetí říše popisuje, jak se jazyk měnil ve 30. a 40. letech dvacátého století, jak dokonale kopíroval tehdejší události. Z veřejného prostoru se například vytrácí sousloví „závodní automobil“, nahrazuje jej slovo „tank“.
Změn je samozřejmě mnohem více, jazyk chudne s tím, jak veřejný prostor víc a víc ovládá propaganda (sdělení se opakují a s každým dalším opakováním se pak jazyk stává ukřičenějším), posouvá se význam slov. Takový „hrdina“ už není chápán jako člověk, který koná velké humánní skutky, ale jako válečník, jako ten, kdo je ochoten a schopen položit svůj život v boji. To ale dovede kdejaký rváč, dodává k tomu Viktor Klemperer a připomíná například neviditelné a skromné, přesto obrovské hrdinství německých žen a mužů, kteří se odmítli rozvést se svými manželi a manželkami židovského původu a pokorně s nimi snášeli krutou každodennost a riskovali spolu s nimi život.
My ale nyní nechceme zůstat v minulosti, chceme se podívat na proměnu jazyka českého, konkrétně toho jazyka, kterým reagujeme na politické dění. I když jde stále o češtinu, mluvíme různými jazyky: jinak promlouváme k dětem, jinak ke kolegům, jinak ve veřejné debatě dotýkající se politiky.
Jak a jak moc se o kom mluví
Při zkoumání jazyka mnohdy potřebujeme matematiku: abychom zjistili četnost konkrétních výrazů, těch, které se týkají daného tématu nebo ze kterých se dají vyčíst postoje diskutujících. Veřejný prostor na internetu je plný nestrukturovaných dat, která se dají třídit do nesčetného množství kategorií. Jednou z nejdůležitějších je objem komunikace. Podle velmi přísně nastavené taxonomie se vyhledávají a sčítají diskusní příspěvky vážící se k vybranému tématu, v našem případě k politice (za uplynulých sedm měsíců se jejich počet pohybuje v řádu jednotek milionů). Počty příspěvků se proměňují v čase a signalizují zájem či nezájem o dané téma. Zde pak je klíčové, který politik nebo strana si z celkového objemu komunikace o politice „ukrojil“ nejvíce.
Skutečnost, že se veřejnost zajímá o politika nebo o politický subjekt, ještě ale neznamená, že ho plánuje volit. Proto je nutné také zjistit, JAK se o tématu veřejnost vyjadřuje. K tomu slouží měření tzv. sentimentu neboli ladění příspěvků. To může být pozitivní, negativní, neutrální nebo smíšené. Nevystačíme si však ani se samotným sentimentem. Například během kampaně před první přímou volbou prezidenta byly jediné osobnosti, které veřejnost vnímala převážně pozitivně, kandidující dámy Zuzana Roithová a Táňa Fischerová. Kladný sentiment však ani jedné z nich na vítězství v přímé volbě nestačil, o obou kandidátkách se totiž v porovnání s jejich konkurenty mluvilo výrazně méně, tj. měly nízký objem komunikace.
Podobný stav nastal před parlamentními volbami na podzim 2013 v případě České pirátské strany, Strany svobodných občanů a Strany zelených. Všechny zmíněné strany byly vnímány více kladně než jejich političtí soupeři, veřejnost je ale navzdory jejich příznivé pověsti nepovažovala za favority a v obavách z tzv. propadnutí hlasu tradičně sázela na jistotu. Tu jim slibovaly průzkumy preferencí u hnutí Andreje Babiše, sociální demokracie, ale i oslabující TOP 09 nebo naopak znovuzrození lidovci.
Popularita
Jak vidno výše, volební preference se odrážejí v kombinaci obou parametrů: v objemu komunikace i v sentimentu. Jejich poměr zachycuje tzv. index popularity. I ten se v průběhu času samozřejmě vyvíjí, tak jak se vyvíjejí zájem a nálady veřejnosti. Následující vizualizace ukazuje, jak se index popularity vyvíjel od poloviny září do konce roku 2013.
Pohybem myši na časové ose můžete sledovat vývoj indexu popularity jednotlivých stran. Kliknutím na šipky vedle titulku graf zvětšíte na celou obrazovku.
Za zmínku stojí například datum 10. října 2013, kdy se do vedení žebříčku popularity dostala ODS. Silně totiž narostl objem komunikace o této straně a zároveň veřejnost pozitivně vnímala kandidaturu Miroslavy Němcové. Tento krok však měl jen krátkodobý efekt; od té chvíle ODS u veřejnosti už jen propadala.
Pan Babiš
Na okraj ještě zmíníme, že ze slovníku diskutujících lze vyčíst řadu zajímavých úkazů, například poměrně ustálené spojení „pan Babiš“. Titulování politika „pan“ není v českém diskurzu vůbec obvyklé. Občanské tituly se až na několik výjimek nevyskytují ani v novinových textech, na rozdíl třeba od britského tisku, a to ani u tzv. autorit, tedy expertů, skutečných či domnělých, jejichž vyjádření mají publikovaným textům dodat váhu.
Titulování dnešního ministra financí se ve veřejném prostoru objevilo během podzimní volební kampaně. Signalizuje, že kandidát Andrej Babiš byl vnímán jako zcela nový prvek v české politice, muž odjinud, neprahnoucí „po korytu“, zasluhující úctu. Měl by dostat šanci. S Babišovým jménem se hodně pojilo slovo „naděje“. Tento veřejný obraz mu budovala a posilovala agentura, která řídila jeho volební kampaň, a veřejnost optimistické ladění většinově přijala do svého slovníku. V posledních měsících se ale spojení „pan Babiš“ z veřejného diskurzu zase vytrácí. Detailnějšímu lingvistickému rozboru veřejné debaty bude věnována jedna z příštích kapitol této analýzy.
