Severobulharské město Ruse leží na Dunaji, na jehož druhém břehu už se nachází Rumunsko. V sobotu kolem půl třetí odpoledne zahlédl náhodný kolemjdoucí u řeky nehybné ženské tělo. Přivolaná policie našla stopy krve, chomáče vlasů, sluchátka, běžeckou botu a po dalších pěti metrech pak v křoví mrtvé tělo. To patřilo zavražděné Viktoriji Marinovové, třicetileté bulharské novinářce a člence představenstva lokální televizní stanice TVN. Nedaleko zaparkovala, dala si kávu a pak si šla zaběhat; trénovala na nedělní maraton. Toho už se ale zúčastnit nemohla.

Před smrtí byla velmi pravděpodobně znásilněna, brutálně bita a škrcena. Jeden ze šokovaných vyšetřovatelů se svěřil zpravodajskému webu 24časa, že tak brutální čin za svou dvacetiletou praxi nepamatuje. Policie nyní pracuje se všemi možnými verzemi a souvislost vraždy novinářky s její prací v době vzniku tohoto článku nepotvrdila. Skutečnost, že se na místě činu nenašel mobilní telefon oběti, klíče od auta, brýle a část jejích oděvů, vede k častým úvahám, že vražda souvisí s tím, čemu se novinářka věnovala profesně. Její kolegové se necítí bezpečně a stále více se spekuluje o tom, že brutální vražda měla být varováním novinářům, kteří rozkrývali zneužívání eurofondů vysokými bulharskými politiky a velkými obchodníky.

30. září Viktorija Marinovová představila veřejnosti svůj nový pořad s názvem Detektor, v jehož prvním a jediném dílu vedla rozhovory s investigativními novináři Dimitarem Stojanovem (Bivol.bg) a Attilou Birem (z projektu Rumanian Rise). Týkaly se právě objasňování podvodů s evropskými dotacemi, jimž se oba novináři z Bulharska a Rumunska věnovali. Dva týdny před tím, 13. září 2018, oba novináře zadržela bulharská policie a zabavila jim mobilní telefony. Podle Výboru na ochranu novinářů byli zatčeni ve chvíli, kdy prověřovali možné ničení důkazů nedaleko bulharského města Radomir, 35 km západně od Sofie. Policie novináře po několika hodinách bez jakéhokoli obvinění zase propustila a na svém webu pak 14. září uvedla, že zjišťovala jejich totožnost.


Brutální vražda Viktorije Marinovové novináře šokovala. Majitel Bivol.bg Asen Jordanov v pondělí řekl agentuře AFP, že má důvěryhodné informace o nebezpečí hrozícím jeho zaměstnancům. Bivol.bg se pak na svém twitterovém účtu pozastavuje mimo jiné nad reakcí české eurokomisařky Věry Jourové, která je podle svých slov šokována brutální vraždou mladé novinářky, odhodlána důkladně sledovat vyšetřování a nabízí případnou pomoc. Bivol.bg se ale ptá: „Opravdu? Když Viktorija Marinovová odvysílala informace o podvodech s eurofondy, představitelé unie nijak nereagovali.“

 

Redakce zároveň odkazuje na svá detailní zjištění ohledně eurofondů, která publikovala na svém webu (klikněte na obrázek) s tím, že finance končí také u drogových bossů a ruských oligarchů.

Nezávislá žurnalistika v Bulharsku je v nebezpečí

Podle letošního Indexu svobody tisku, který každoročně sestavují Reportéři bez hranic, se Bulharsko umístilo na  111. místě ze 180 zemí, což je nejnižší skóre ze všech členských zemí EU, a dokonce ještě nižší než u ostatních balkánských zemí, z nichž některé kandidují na členství v EU. V říjnu roku 2017 protestovaly stovky bulharských novinářů v centru Sofie proti útočným výrokům jednoho z bulharských vicepremiérů Valeri Simeonova. Ten mj. obvinil hlavní bulharská média, že proti němu vedou „masivní kampaň“.

Reportéři bez hranic také loni zveřejnili své podezření z vražedného spiknutí proti novináři Georgimu Ezekievovi. Bulharští novináři z webu Zov News a internetová stránka Bivol vyšetřovali okruh lidí spojený s obchodováním s drogami a pojali podezření, že mají vazby na policii, když odhalili plán zavraždění Ezekieva. Reportérka Marija Dimitrovová pak dostávala výhružné SMS a vzkazy na Facebooku. Případem se loni v červnu zabývala Rada Evropy a bulharská vláda následně sdělila, že se oba novináři mohou obrátit na soud. Nenabídla ale žádnou garanci svobody tisku ani ochrany novinářů.

Stále více toxická Evropa

Organizace OCCRP sdružující investigativní novináře uvádí, že Marinovová je již třetím novinářem zavražděným v Evropě za posledních dvanáct měsíců. Loni v říjnu podlehla zraněním po výbuchu nastražené bomby ve svém autě maltská reportérka Daphne Cruanová Galiziová, která upozorňovala na zastrašování a vyhrožování novinářům v tomto ostrovním státě. Letos v únoru byl nedaleko Trnavy zavražděn novinář Ján Kuciak, který se zabýval korupcí a vazbami politiků na mafii, a jeho snoubenka Martina.

Reportéři bez hranic upozorňují, že Evropa coby tradičně bezpečné prostředí pro novináře se začalo zhoršovat. Malta se v indexu propadla o 18 míst na 65. místo, Slovensko o 10 míst na 27. příčku. O 11 míst se na 34. příčku propadla také Česká republika. Maďarsko o dvě místa na 73. pozici.

Organizace vidí příčiny těchto propadů mimo jiné v útočné rétorice politiků proti novinářům. Poukazuje na to, že bývalý slovenský premiér Robert Fico označoval novináře za „špinavé prostitutky“ a „idiotské hyeny“ a že český prezident Zeman na tiskové konferenci představil maketu kalašnikova „na novináře“, které mnohokrát v minulosti označil za hnůj a hyeny a loni u prezidenta Putina prohlásil, že by měli být likvidováni.

Maďarský ministerský předseda Viktor Orbán zase obvinil amerického miliardáře a filantropa George Sorose narozeného v Maďarsku, že dotuje některá vlivná média ve snaze zdiskreditovat Maďarsko v očích mezinárodní veřejnosti, a označil ho za veřejného nepřítele číslo jedna. Situace není lepší například ani v Srbsku (propad o 10 míst na 76. příčku), kde prezident Aleksandar Vučić běžně obviňuje novináře ze zrady a označuje je za špehy placené ze zahraničí. Albánský premiér Edi Rama novináře označuje za „jed“, „šarlatány“, a dokonce i „veřejné nepřátele“.

Politici běžně používají slovní násilí proti novinářům; jejich výroky se však těžko dokazují nebo jsou zcela nepodložené. Bývají ale zdrojem obav. A špatná atmosféra se neomezuje jen na východní Evropu. K útočné rétorice se uchýlili i političtí vůdci v dalších evropských zemích a atmosféra je nyní pro novináře nejen nepříjemná, ale i nebezpečná. V Rakousku obvinil vůdce krajně pravicové populistické strany FPÖ rozhlasovou a televizní stanici ÖRF, že šíří lži. Ve Španělsku novináři čelili slovním útokům, když nepodporovali nezávislost Katalánska. Slovním útokům čelí novináři také ve Francii, v Itálii pak mají někteří novináři kvůli výhružkám smrtí policejní ochranu. A nakonec i ve Velké Británii se zkomplikovaly vztahy politiků a novinářů, zejména v roce 2016, kdy vláda Theresy Mayové prosadila Investigatory Powers Bill. (Jde o tzv. šmírácký zákon, který vládě dává pravomoc sledovat občany v podobném rozsahu, jako se tomu děje v Rusku nebo v Číně. Odborníci v čele s prvním šéfem OSN v oblasti soukromí Josepha Cannataciho se shodují, že jde o případ nejextrémnějšího masového sledování v historie západní demokracie vůbec. Letos v dubnu nařídil nejvyšší soud vládě zákon přepsat.)

Netřeba připomínat, že otevřenou válku s novináři, kteří nepíší podle jeho představ, vede i americký prezident Donald Trump.

Rok 2018

27. června 2018 oznámili Reportéři bez hranic, že v první polovině roku bylo zabito 47 novinářů a pracovníků médií. Převážná většina z nich byla zavražděna. Den poté osmatřicetiletý muž postřílel v redakci Capital Gazzete v americkém městě Annapolis pět lidí, protože nebyl spokojen se článkem, který o něm vyšel v roce 2012. Cítil se být očerněný, ale když se v této věci obrátil na soud, nebyl schopen doložit jediné tvrzení v článku, které by bylo nepravdivé. Pravidelně vyhrožoval novinářům prostřednictvím sociálních sítí; vydavatel Tom Marquardt na něj v roce 2013 dokonce volal policii.

Loni se kvůli výhružkám obrátil na policii také Ján Kuciak. „Začnu se zajímat, pane Kuciaku, o vaši matku, o vašeho otce, o vaše sourozence, o všechny se začnu zajímat. A budu i o vás zveřejňovat všechno, co o vás najdu. Pane Kuciaku, budete první,“ vyhrožoval mu podnikatel Marián Kočner, o jehož podezřelé aktivity se novinář zajímal. Slovenská policie případ odložila, protože se podle ní nejednalo o trestný čin ani přestupek. Ján Kuciak byl letos v únoru zavražděn spolu se svou snoubenkou a podnikatel Kočner je nyní ve věznici v Leopoldově podezřelý z toho, že si vraždu objednal. Martin Milan Šimečka z Denníku N upozorňuje, že „Kočner se znal téměř s každým politikem. Unikal vězení, protože podplácel soudce i policii, měl styky s politiky, které zřejmě také podplácel. Někteří politici si od něj koupili byty, s Ficem byli sousedi. Dávno měl být ve vězení, ale byl chráněn politiky.“

Od začátku roku k dnešnímu datu už zemřelo kvůli výkonu své práce nebo při ní 64 pracovníků médií, z toho 59 novinářů. Jak už víme, zdaleka nejde jen o válečné zóny, ale i o místa, kde by se měl každý cítit bezpečně: práce nebo domov. Motivem bývá jejich „nepohodlnost“, protože odhalují, co mělo zůstat skryto. Právě proto je nemají v lásce politici ani jiní mocní lidé. Novináři jim totiž nahlížejí pod pokličku, skládají střípek po střípku a kladou nepříjemné otázky. Mohou překazit všelijaké černé kšefty.

Vždyť jejich posláním je ověřovat informace, nikoli jen citovat pár protichůdných tvrzení. Novináři stále plní nezastupitelnou roli hlídacího psa a žádná svobodná společnost se bez nich neobejde. Občas by se snad mohlo zdát, že ztrácejí odvahu, jenže pak se objeví případ Jána Kuciaka nebo Viktorije Marinovové a člověk zase vidí tu kuráž a neústupnost, bez kterých novinařinu dělat nejde. „Vzdáváme hold odvaze téhle novinářky. Jediné, která byla dost statečná na to, aby promluvila o podvodech s eurofondy do éteru,“ komentoval práci Viktorije Marinovové Atanas Čobanov, spoluzakladatel serveru Bivol. Další kolegové ji popisují jako „mimořádně disciplinovanou, ambiciózní, vždy pohlcenou tím, co dělala, a člověka s extrémním smyslem pro spravedlnost“. Zatím nevíme, jestli musela zemřít, protože byla nepohodlná mocným, ale víme, že odvahu měla. Díky za ni.

Úmrtí novinářů v roce 2018

psáno pro A2larm

Leave a Reply