Na začátku kurzu jsem si nebyla jistá, jestli bude design moje parketa. Termíny jako touchpointy, stakeholdeři nebo blueprinty na mě působily trochu jako korporátní buzzwordy – a upřímně jsem měla pocit, že se ocitám v cizím světě. Ale právě tenhle posun mimo vlastní bublinu pro mě nakonec znamenal největší přínos.

Zlom přišel, když jsem se setkala s případovou studií, která řešila uživatelskou zkušenost na pobočkách České pošty. Právě tahle konkrétní ukázka mi pomohla pochopit, jak silný dopad mohou mít i relativně malé úpravy: lepší textace vyvolávacího systému, jazyková dostupnost, odhad čekací doby nebo jen příjemnější prostředí pro čekání. Nadchlo mě, jak se pomocí rozhovorů, pozorování a empatie dají pojmenovat každodenní problémy, které uživatelé zažívají – a jak je možné je systematicky zlepšovat.

Od té chvíle mi design přestal připadat jako něco „o barvách“ nebo čistě vizuálního. Věděla jsem samozřejmě, že to není tak jednoduché, ale stejně jsem se k téhle zkratce občas vracela. Postupně jsem začala vnímat design jako způsob myšlení, který propojuje funkčnost, strukturu, komunikaci a péči o uživatele – o lidi.

Tenhle kurz mi dal nový způsob přemýšlení: ptát se jinak. Ne „jak to udělat chytře“, ale komu to má sloužit, jak se ten člověk cítí, co ho frustruje, co mu pomůže? Naučila jsem se koukat na služby očima těch, kdo je skutečně používají – a taky víc přemýšlet o bariérách, které se často přehlíží. Tohle nové uvažování mi změnilo přístup i v dalších oblastech – v práci s daty, ve vzdělávání i v žurnalistice. Design už pro mě není „jiný obor“, ale velmi praktický způsob, jak věci dělat lépe.

Ostatně v Česku podle mě stále převažuje důraz na výkon a efektivitu, ne na uživatele. A právě to je velký dluh – i velká příležitost. Naučit organizace vnímat svět z perspektivy lidí, kterým mají sloužit, je úkol pro skutečné mistry a mistryně!