Zázračně vyléčené děti

V České republice se během uplynulých pěti let stal zázrak: Počet dětí ve školním věku, jimž bylo diagnostikováno mentální postižení, se zmenšil o neuvěřitelných 40 %. Z povahy této vrozené vady však vyplývá, že není možné, aby v takto krátkém časovém úseku téměř z poloviny vymizela. Takzvané mentální postižení se u nás jeví být více sociální konstrukt, než skutečná psychologická kategorie.

Studie sociologa Jana Klusáčka z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání ukazuje, že v porovnávaných letech 2005 – 2009 se výskyt mozkového postižení pohyboval kolem tří procent (tj. přibližně u každého třicátého dítěte), zatímco ve světě  činila průměrná hodnota 1,8 %, tj. mentální postižení bylo diagnostikováno ani ne každému padesátému dítěti.

Od roku 2010 zažívá Česká republika v tomto směru nebývalý propad a v letošním roce se v počtu diagnóz lehkého mozkového postižení poprvé přiblížila na úroveň obvyklou v jiných zemích. Samozřejmě nejde o žádné zázračné vyléčení, ale o selhávání celého systému třídění dětí do různých typů škol.

Při pohledu na procentuální výskyt mentálního postižení v krajích (» klikněte na mapu) je patrné, že diagnóza lehké mentální retardace není proporčně zastoupena, ale nejčastěji provází děti z Ústeckého kraje. Ty bývají označeny jako mentálně postižené třikrát častěji než jejich vrstevníci z Prahy a z Jihomoravského a Zlínského kraje.

V obecné rovině se jako příčina ukazuje třídění žáků do různých typů škol: víceletých gymnázií, zvláštních a základních škol. Ti, co neprošli sítem a vychodili pouze školu zvláštní, skončí v lepším případě na tzv. éčkovém učilišti. Výuční list z takového typu školy je neopravňuje k samostatnému výkonu profese ani k založení živnosti. Ústecký kraj pak samozřejmě stejně jako v nadměrném počtu diagnóz mentální retardace „vyniká“ ve vysoké míře nezaměstnanosti.

Ministr školství Marcel Chládek se sice odvolává na mezinárodní srovnání PISA, která ukazují, že třídění žáků podle jejich okamžitých výkonů vede ke zhoršení úrovně vzdělanosti jako celku, a prý usiluje o rovný přístup ke vzdělání, ale zcela v rozporu se svým tvrzením naopak navrhl takové změny zákona, které selekci ještě více posilují. Důvod poslat žáka do zvláštní školy změnil z „lehkého mentálního postižení“ na „oslabené kognitivní schopnosti“. Problém chybného určování diagnóz, kdy se zaměňuje skutečné mentální postižení s nedostatečně stimulujícím vlivem vnějšího prostředí, se tak ještě více prohlubuje.

Třídění žáků podle okamžitých výkonů je v případě zvláštních škol podloženo chabou argumentací, že žák se vedení školy a následně psychologovi v daném okamžiku nějak jevil. Nastavení testů, podle nichž jsou žáci tříděni do různých typů škol, bylo už mnohokrát silně kritizováno, protože nezohledňuje prostředí, z něhož žák pochází.

Testování pak připomíná slavný kreslený vtip, kdy žáky symbolizují zvířata nejrůznějších druhů a s velmi odlišnými schopnostmi (šimpanz, tuleň, slon, tučňák, pes atd.), kteří mají složit jednotnou „spravedlivou“ zkoušku: vyšplhat na strom.

Je doloženo mnoho případů žáků, u nichž se mentální postižení v dalších letech neprokázalo, jenže přechod ze zvláštní školy na základní je z mnoha důvodů komplikovaný a učitelé se mu brání. Zvláštní škola by přišla o žáka a základní škole by naopak přibyl žák, který kvůli předchozí zpomalené a zjednodušené výuce nedosáhne na učivo svých vrstevníků a musel by být zařazen minimálně o ročník níž. Učitelé se pak obávají špatného přijetí „jiného“ žáka třídním kolektivem.

Poslední graf ukazuje významnou souvislost mezi výskytem lehkého mentálního postižení a kapacitou zvláštních škol. Vysoký počet míst ve zvláštních školách totiž v celé řadě okresů vyvolává snahu tato místa stále dokola naplňovat.  Kruh je uzavřen.

Graf v plném rozlišení najdete ZDE.