Dvě generace, dva pohledy. A jedno překvapivé zjištění: v péči o duševní zdraví více záleží na tom, jestli jste muž nebo žena, než kdy jste se narodili.
Když jsme se v podcastu bavily o generačních rozdílech v přístupu k duševnímu zdraví, čekaly jsme jasný příběh: mladí jsou otevřenější, starší mají předsudky. Jenže data ukazují něco jiného. Rozdíly mezi pohlavími jsou mnohem výraznější než rozdíly mezi generacemi.
V Česku vyhledaly odborníka na duševní zdraví ženy téměř dvakrát častěji než muži. Podle průzkumu Kantar pro Českou asociaci pro psychoterapii z roku 2022 se ochota řešit duševní problémy s odborníkem jen mírně mění s věkem nebo velikostí obce – ale silně se liší podle pohlaví. Podobný vzorec platí napříč celou Evropou – a rozdíl nelze vysvětlit tím, že by ženy byly „nemocnější”.
„Člověk si musí vždycky poradit sám.” Tahle věta shrnuje problém. Muži bojují se stereotypy, které jim brání přiznat slabost a říct si o pomoc. Když už se k odborníkovi dostanou, upřednostňují rychlá řešení – léky před terapií. A lékaři jim v tom nezřídka vycházejí vstříc: ženy dostávají psychotropní medikaci častěji než muži, přestože právě muži bývají spíše ti, kdo medikaci preferují.
Na jednu sebevraždu ženy v Česku připadají více než čtyři sebevraždy mužů. Podle dat ČSÚ se tento poměr drží stabilně od roku 2004. Muži často přicházejí k odborníkům pozdě, v akutní fázi, kdy je už nutná hospitalizace. Prevence u nich funguje hůř.
A co generace? V USA je Gen Z nejotevřenější – 37 % mladých již má zkušenost s terapií podle průzkumu American Psychological Association. Ale i tam platí: mezigenerační rozdíly v rámci jednoho pohlaví jsou překvapivě malé ve srovnání s rozdíly mezi muži a ženami.
V Česku jen 6 % lidí s duševními potížemi zvolí jako první volbu profesionální pomoc. Podle analýzy Národního ústavu duševního zdraví není léčeno až 83 % jedinců, kteří splňují kritéria duševní poruchy. Stigma přetrvává – a dopadá nerovnoměrně.
