Učící se společnost

Dobrý den, děkuji za slovo. Téma “Učící se společnost” bych ráda uchopila nejen teoreticky, ale především skrze svou novinářskou praxi. Pracuji v oboru, který se mění každým dnem – nové nástroje, technologie, způsoby práce s daty. A právě schopnost se neustále učit je to, co rozhoduje o přežití v této profesi.

1. Role a smysl vzdělávání v informační společnosti

Představte si, že by tesař musel každé dva roky používat úplně nové nástroje. Nebo že by lékař musel každý měsíc překládat své znalosti do nového jazyka. Tak nějak vypadá práce s informacemi dnes.

Informační společnost je charakteristická exponenciálním nárůstem dat, digitalizací služeb a proměnou způsobů komunikace. Vzdělávání zde už neslouží jen k získání kvalifikace “na začátku života”, ale stává se trvalou součástí adaptace na proměnlivý svět. Společnost se tak proměňuje v učící se společnost, jak ji popisuje Jarvis – společnost, kde je učení rozprostřeno napříč všemi oblastmi života.

V datové žurnalistice to vidím každý den. Před pěti lety jsem neuměla programovat, před třemi jsem neznála umělou inteligenci, před rokem jsem nevěděla, jak funguje strojové učení. Univerzita mi dala analytický rámec, ale konkrétní dovednosti jsem si musela osvojit průběžně.

Podle UNESCO a OECD stoupá důraz na klíčové kompetence – schopnost učit se, kriticky myslet, pracovat s informacemi. Vzdělávání se stává základní občanskou kompetencí. Pokud čtenář neumí číst graf, nerozumí statistikám, neví jak ověřit informaci – není vybaven k orientaci v současném světě.

2. Význam formálního, neformálního a informálního učení

Tahle trojice pojmů zní akademicky, ale ve skutečnosti popisuje, jak probíhá učení v reálném životě, kdy se různé formy vzájemně doplňují a překrývají.

Formální učení je strukturované vzdělávání v institucích – školy, univerzity, certifikované kurzy. Já jsem vystudovala žurnalistiku, což mi dalo teoretický základ a analytické myšlení.

Neformální učení je organizované, ale dobrovolné – workshopy, online kurzy, knihovní programy. Když jsem se učila Python, dělala jsem kurz na Codecademy. Když jsem potřebovala pochopit statistiku, šla jsem na workshop do knihovny.

Informální učení je to nejběžnější – učíme se mimoděk, každý den. Když si přečtu komentáře pod článkem a pochopím, co čtenáři nechápali. Když kolegyně ukáže nový nástroj. Když experimentuji s vizualizací a vidím, co funguje.

V učící se společnosti se hranice mezi těmito formami rozostřují. Všechny jsou legitimní a potřebné. Při psaní článků často tvořím vzdělávací mosty pro čtenáře – vysvětluji kontext, pojmy, vztahy. Jsem současně studentka i učitelka.

3. Sociální, ekonomické a kulturní determinanty vzdělávání

Tady se dostávám k něčemu, co mě jako novinářku štve. Často slyším: “Dnes si přeci může každý najít kurz online, všechno je dostupné.” Není to pravda. Učení není jen individuální aktivita, ale hluboce společensky podmíněná.

Sociálně záleží na podpoře okolí, kulturním kapitálu, očekávání rodiny. Jestli vás podporují nebo říkají “na co ti to je”. Jestli máte kolem sebe lidi, kteří se vzdělávají, nebo ty, kteří to považují za ztrátu času.

Ekonomicky jde o čas, peníze, technologie. Matka samoživitelka se těžko přihlašuje na večerní kurzy programování. Senior s minimálním důchodem si nekoupí počítač. Coursera nebo edX nabízí přístup k nejlepším univerzitním kurzům zdarma – ale pokud nemám počítač, angličtinu nebo stabilní připojení, je mi to k ničemu.

Kulturně jde o hodnoty. V některých rodinách je zvědavost ceněna, v jiných podezřelá. Někde je změna příležitost, jinde hrozba. Z dat OECD víme, že lidé s nižším socioekonomickým statusem se méně zapojují do celoživotního učení, což posiluje nerovnosti.

I v mé profesi vidím, jak těžké je dostat mezi novináře lidi z jiného než vysokoškolského prostředí. Ne proto, že by nebyli schopní, ale protože brány k tomuto světu jsou kulturně kódované.

4. Digitální technologie transformující společnost a edukaci

Digitalizace není jen nové nástroje – mění celou logiku vzdělávání. Technologie zásadně proměňují jak, kdy a od koho se učíme.

Mění se časoprostorové rámce. Vzniká asynchronní a hybridní výuka – můžu se učit kdykoli, kdekoli. Ale taky se očekává, že budu dostupná kdykoli, kdekoli. Univerzities reagují zaváděním HyFlex modelu, který kombinuje online a prezenční formy.

Mění se role učitele. Z přednášejícího se stává průvodce, facilitátor, kurátor informací. Učitel už není ten, kdo má znalosti a rozdává je, ale ten, kdo pomáhá orientovat se v záplavě informací.

Mění se povaha znalostí. Místo zapamatování je důraz na vyhledávání, selekci, kritické myšlení. Proč si pamatovat faktografii, když ji najdu za tři sekundy? Důležitější je umět poznat, kterému zdroju věřit.

Existují masivní otevřené online kurzy (MOOC), které zpřístupňují vzdělání milionům lidí, ale mají nízkou míru dokončení a vysoké nároky na sebeřízení. Proto se objevují SOOC (Small Open Online Courses) – menší komunitní kurzy s důrazem na podporu. Novým fenoménem jsou mikrocertifikáty – krátké kurzy zaměřené na konkrétní kompetence.

Z vlastní zkušenosti vidím, jak se učení fragmentuje do malých kousků, jak klesá trpělivost s hlubokým, pomalým myšlením. Výzva je spojit efektivitu technologií s hloubkou poznání.

5. Kritický přístup ke vzdělávání skrze technologie

Technologie nejsou neutrální – formují způsob, jak myslíme, a ne vždy k dobrému. Využívání umělé inteligence ve vzdělávání umožňuje rychlou syntézu textů, ale zároveň hrozí ztrátou porozumění a černou skříňkou algoritmů.

Co technologiím uniká? Empatie, schopnost sedět s nejistotou, radost z náhodného objevu, ticho potřebné k hlubokému přemýšlení. Tělesnost – to, že se učíme i rukama, pohybem, smysly.

Koho vylučují? Digitálně méně zdatné, starší generace, lidi bez spolehlivého internetu, lidi s handicapy.

Jak nás algoritmy formují? YouTube rozhoduje, co se naučím. Google ovlivňuje, jak formuluji otázky. Facebook filtruje informace, které dostávám.

Stommel a další autoři upozorňují na potřebu kritické pedagogiky – reflexe, proč používáme daný nástroj, komu slouží, co potlačuje. Odpovědí není odmítnutí technologií, ale digitální humanismus – technologie mají sloužit člověku, ne naopak.

V mé praxi to znamená: automatizuji rutinní úkoly, ale lidsky interpretuji výsledky. Používám AI nástroje, ale ověřuji jejich výstupy. Píšu pro algoritmy, ale především pro čtenáře.

6. Reflexe učící se společnosti v knihovnické praxi

Knihovny prožívají fascinující proměnu. Ze “skladišť knih” se stávají učebními centry komunity, vzdělávacími prostory a technologickými laboratořemi.

Podporují neformální učení – kurzy digitální gramotnosti pro seniory, workshopy pro nezaměstnané, programování pro děti, diskuzní kluby o aktuálních tématech. Nabízejí přístup ke vzdělávacím databázím, MakerSpaces, jazykové lekce.

Jsou místy komunitního života – prostor, kde se potkávají různé generace a sociální skupiny. Kde si můžete sednout, přemýšlet, diskutovat. V době práce z domova je to neocenitelné.

Bojují za digitální inkluzi – poskytují bezplatný internet, pomáhají s úředními formuláři online, učí orientaci v digitálním světě. Jsou demokratizující silou.

Reflexe učící se společnosti je patrná i v koncepčních dokumentech (Koncepce rozvoje knihoven ČR) – důraz na otevřenost, dostupnost, spolupráci, inkluzi a podporu celoživotního vzdělávání. Z knihovníků se stávají průvodci ve světě informací, ne jen ti, kdo “hlídají regály”.

Knihovny jsou často posledním bezplatným veřejným prostorem. V době, kdy se vzdělávání komercializuje a technologické firmy sbírají data o tom, jak se učíme, knihovny zůstávají místem, kde je služba veřejným zájmem, ne obchodním modelem.

Závěr: Učíme se všichni, učíme se pořád

Učící se společnost není vzdělávací móda, ale nutnost. V rychle se měnícím světě se učit neznamená “se vracet do školy”, ale nepřestávat rozvíjet porozumění, přehodnocovat poznatky a sdílet zkušenosti.

Každý z nás je student i učitel zároveň. Učím se od svých čtenářů, od kolegů, od lidí, které interviewuji. A zároveň učím – když píšu články vysvětlující složité témata.

Klíčové je najít rovnováhu mezi efektivitou technologií a hloubkou poznání, mezi individuálním růstem a komunitním učením, mezi inovací a tradicí, mezi globálním přístupem k informacím a lokální podporou komunity.

Digitální technologie nabízejí nové příležitosti, ale přinášejí i nové výzvy. Proto potřebujeme vzdělávání, které je otevřené, komunitní, kritické a dostupné. Knihovny, školy, média – všichni máme odpovědnost za to, aby učící se společnost byla inkluzivní, kritická a humánní.

V informační společnosti je vzdělávání příliš důležité na to, aby bylo ponecháno pouze institucím. Je to věc nás všech. Ať už pracujeme s daty, knihami nebo lidmi – jsme všichni součástí učící se společnosti.