Digitální kolekce: Sebevražda jako sociologický fenomén v díle TGM

Tematická digitální kolekce k předmětu ISKM07 Literatura, kultura a humanitní vědy

Autor a autorky:

Karlová Tereza

Mahdalová Kateřina

Bednařík Jan

Endstrasserová Markéta

Hlaváčková Petra

Kráčmarová Tereza

Celý soubor je ke stažení zde:

https://www.datovazurnalistika.cz/wp-content/uploads/2025/06/Digitalni-kolekce-Masaryk-a-sebevrazda.pdf

Úvod

Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) byl filozof, státník, zakladatel české sociologie a jeden z nejvýznamnějších českých vědců přelomu 19. a 20. století. Jeho myšlenky vycházely z ideálů Sókrata a Platóna a byly zaměřené na rozvoj jednotlivce i státu.

Tematická digitální kolekce primárně vychází z Masarykova díla s názvem Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, v níž autor hledá příčiny a faktory, které vedou k sebevraždě, a jako jeden z nich uvádí odklon od víry v Boha. Tato úvodní část kolekce nemá ambici shrnovat kompletní Masarykův životopis, ale zaměřit se na jeho život z perspektivy Masaryka zejména coby akademika, sociologa.

Šestadvacetiletý Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1876 získal doktorát filosofie za obhajobu práce o Platónovi. Poté strávil rok v Lipsku, kde studoval filosofii a teologii a ovlivnili ho zdejší myslitelé jako Richard Avenarius, Max Heinz, Gustav Fechner nebo Wilhelm Wund. Roku 1878 předložil svou sociologicko-filosofickou práci nazvanou Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty a v roce 1879 byl jmenován docentem. Poté začal přednášet na vídeňské univerzitě a od roku 1882 učil filosofii v Praze.

V roce 1885 založil časopis Athenaeum a v roce 1901 publikoval první kapitoly svého spisu Rukověť sociologie. Angažoval se „v boji o náboženství“, účastnil se politických aktivit a byl třikrát zvolen poslancem říšské rady.

Masaryk je chápán jako „otec sociologie“, byl autorem první české sociologické monografie a mnoha sociologických glos a studií, avšak nikdy nevytvořil sociologický systém. Emanuel Rádl, profesor přírodní filosofie a dějin přírodních věd na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, ve své bilanční studii o Masarykovi tvrdí, že sociologie byla původně něčím, co chtěl Masaryk odlišit od historie, ale nakonec se jeho sociologie stala spíše filosofií dějin.

„Masaryk sociolog, filosof, který operuje jen a jen konstatováním fakt, který tolik přívrženců nadchl, nenašel doposud nikoho, kdo by jej považoval za zjev natolik sociologicky a filosoficky zajímavý, aby byl popsán.“ Na sklonku života Rádl resumuje své stanovisko k Masarykovi ještě pregnantněji: „Masaryk přišel do Prahy jako sociolog. Sociologie měla být něčím jiným než historie… Sociologie je dílem západu, čímž rozumím Anglii, Ameriku, Francii… Proti tomuto typu myšlení západního stavím myšlení historické,… které pokládá za svrchovanou autoritu dané historické faktum… Masaryk jako sociolog západního směru historii s počátku kritizoval, varoval před jejím přeceňováním a ‚realismus‘ býval přímo stavěn proti historismu… Vstoupiv do politiky, Masaryk naplnil svou sociologii tak velkým obsahem historickým, že je spíše ‚filosofií dějin‘ než sociologií.“

Masaryk mimo jiné upozorňoval na krizi duchovního života moderního člověka a chápal humanitní ideály jako cestu z této krize. Tyto ideály vycházejí z náboženství, práva, morálky a filozofie a zároveň respektují a akceptují současný stav. Masaryk staví své myšlení na hodnotách, jako je láska k člověku nebo pracovitost, ale také na nadčasových morálních principech jako čest, odpovědnost a spravedlnost.

Masaryk nejen jako filosof, ale i coby sociolog stál uprostřed dvou rovin, duchovní a rozumové. Neodmítal ani jednu z nich, naopak je považoval za vzájemně se doplňující. „Láska ukazuje člověku cíl jeho života. Rozum ukazuje prostředky, jak jej uskutečnit,“ říkal Masaryk a vyjadřoval přesvědčení, že pokud se člověk zříká křesťanství, zříká se Boha v sobě a zavrhuje jej.

Tímto přístupem ale člověk zároveň zavrhuje i sebe sama, tedy svoji podstatu. Stává se tzv. člověkobohem, který se opájí vlastní velikostí a nezávislostí, které ho domněle osvobozují.

Termín „člověkobožství“ se v Masarykově kontextu vztahuje k ateismu, který – jak uvádíme výše – Masaryk považoval za jednu z příčin sebevražd. Podle jeho teorie se člověk ve chvíli, kdy si začne přisvojovat božské atributy, odvrací od boha a stává se tak „člověkobožským“. Začíná si klást vysoké nároky na sebe a svůj život, a pokud tyto nároky nejsou splněny, může to člověka vést k pocitům beznaděje hraničícím až sebevraždou.

Artefakt č. 1: T. G. Masaryk – Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty (1930) – ukázka titulní strany

MASARYK, Tomáš Garrigue. Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Praha: Čin, 1930. Dostupné z : https://arl.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz/arl-pnp/cs/detail-pnp_us_cat-086777-Sebevrazda-hromadnym-jevem-spolecenskym-moderni-osvety/

Artefakt č. 2: T. G. Masaryk – Der Selbstmord Als Sociale Massenerscheinung Der Modernen Civilisation (1881) – ukázka titulní strany

MASARYK, Tomáš Garrigue. Der Selbstmord Als Sociale Massenerscheinung Der Modernen Civilisation. Wien: Karl Konegen, 1881. Dostupné z: https://archive.org/details/derselbstmordal00masagoog/page/n7/mode/2up

Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty je dílo Tomáše Garrigua Masaryka a pochází z počátků jeho odborné a publikační činnosti. V pravé podstatě se jedná o habilitační sociologickou práci, díky které byl habilitován na docenta. Samotná habilitace proběhla v roce 1879. Dílo následně vyšlo nejprve v německém jazyce v roce 1881 s názvem Der Selbstmord Als Sociale Massenerscheinung Der Modernen Civilisation. Artefakt č. 2 představuje titulní stranu díla vydaného v roce 1881 v německém jazyce, vydavatelem byl Carl Konegen. V českém jazyce bylo dílo poprvé vydáno v roce 1904. Artefakt č. 1 představuje ukázku titulní strany díla z roku 1930, které vydalo v českém jazyce nakladatelství Čin.

Dílo se zabývá moderní dobou a zejména pak moderní společností. Autor v díle analyzuje možnosti dobrovolného odchodu člověka z tohoto světa a věnuje se zejména sebevraždě, přičemž uvádí, že se nemusí vždy jednat o sebevraždu aktivní (násilný akt spáchaný sám na sobě), ale také pasivní (člověk se upije k smrti). Později se ale ve své práci zaměřuje výlučně na aktivní formy násilí proti vlastní osobě. V díle najdeme celou řadu statistických údajů, na které autor navazuje a snaží se jimi podložit svá tvrzení, přičemž nevychází výhradně z uvedených statistik, ale také sám hledá příčiny, které vedou k nárůstu sebevražd ve společnosti, zejména pak v přírodních, geografických, hospodářských i sociálních faktorech, které na tehdejší společnost působily. Masaryk ve svém díle označil sebevraždu “jako matematické měřítko skutečné nálady společnosti.”

Nárůst počtu sebevražd dle jeho názoru úzce souvisí s dnešní moderní dobou, zejména pak s pokrokem a nástupem civilizované společnosti. Ve svém díle také varuje, že sebevražda může být do určité míry nakažlivá a její provedení může nabádat ostatní členy společnosti k vyzkoušení. Masarykovo dílo bylo jedním z prvních pokusů systematicky zkoumat problematiku sebevražd a mělo výrazný vliv na další výzkum v této oblasti. Výsledky mají stále aktuální význam a mohou sloužit jako inspirace pro řešení současných problémů v oblasti duševního zdraví a prevence sebevražd.

Artefakt č. 3: Na okraj Masarykovy Sebevraždy (Dobová recepce do jejího českého vydání) – článek v online periodiku Ergot

CHAVALKA, Jakub. Na okraj Masarykovy Sebevraždy (dobová recepce do jejího českého vydání). | ergot. ergot | revue pro filosofii a společenské vědy / revue for philosophy and social sciences [online]. 2019. Dostupné z:

https://ergotsite.wordpress.com/2019/03/28/na-okraj-masarykovy-sebevrazdy-dobova-recepce-do-jejiho-ceskeho-vydani/

Ve své studii se Jakub Chavalka věnuje ohlasům, jež si Masarykova Sebevražda získala ve své době. Po pečlivém bádání v archivech shrnuje nejvýraznější dobové reakce a dává nahlédnout do rozporuplnosti v přijetí, jehož se Masarykově spisu dostalo. Jakkoliv bývá dnešní pohled směrem k Masarykovi (a jeho dílu všeobecně) spíše uznalý až obdivný, v jeho době se objevilo nemálo velmi kritických hlasů. I ty ale zazněly až delší dobu po vydání spisu, což nasvědčuje tomu, že ačkoliv byl Masaryk o kvalitě a přínosnosti svého díla bytostně přesvědčen, trvalo poměrně dlouho, než bylo všeobecně vzato na vědomí. Zároveň některé z dobových pramenů naznačují, že mnohý recenzent vycházel ve svém zhodnocení díla spíše ze sekundárních zdrojů, tedy že samotnou Masarykovu Sebevraždu navzdory svým fundovaným komentářům nečetl. Autor studie uvedené tvrzení dokládá výňatky z tehdejších novin, jejichž znění bylo v několika případech prakticky totožné. Jedním z nejvýraznějších kritiků v německy psaných novinách byl M. Fuchs, který zcela odmítal Masarykovu tezi, že k nárůstu sebevražd dochází v důsledku mravnostně-vzdělanostního úpadku a odklonu od Boha. Je přesvědčen, že vinu na vyšší sebevražednosti nese bída, a své tvrzení dokládá srovnáním s Anglií a Amerikou. Přesto ale oceňuje rozmanitost Masarykem sebraných dat.

Rok po vydání Sebevraždy v němčině se Masaryk přesunul z Vídně do Prahy. Nedlouho poté vypukl spor o Rukopisy, čímž se dostalo Masarykovi a jeho dílům výrazné pozornosti. Z této pozornosti nebyla vyňata ani Sebevražda. I v důsledku nevole, jež na sebe Masaryk strhnul svým postojem k Rukopisům, byl názor na jeho Sebevraždu velmi nepříznivý a kvůli jednomu – mediálně hojně diskutovanému – případu (student odkázal svůj majetek Masarykovi, než spáchal sebevraždu) byl nakonec TGM prezentován jako někdo, kdo může ze zvyšující se sebevražednosti vlastně těžit a komu podobný stav vyhovuje. Jakkoliv se jednalo o absurdní tvrzení, nebyly hlasy, které ho zastávaly, nijak ojedinělé. Sebevražda se stala i výrazným argumentem podporujícím tezi, že Masaryk vystupuje proti zájmům českého národa – svůj spis přece sepsal německy (Selbstmord)! Navíc zabývat se sebevraždou bylo považováno za nemravné, tudíž byl nemravným shledán celý Masaryk. Pozitivním výsledkem „honu na Masaryka“ (během něhož byly účelově vykládány pasáže vytržené z kontextu) však byla skutečnost, že si Sebevražda konečně našla své české čtenáře. Na příznivější hodnocení si však musela počkat až do doby, kdy vyšla v českém překladu.

Artefakt č. 4: Sebevražda jako Masarykův problém

Sebevražda jako Masarykův problém | ergot. ergot | revue pro filosofii a společenské vědy / revue for philosophy and social sciences [online]. Dostupné z: https://ergotsite.wordpress.com/2019/03/28/sebevrazda-jako-masarykuv-problem/

Ve své Sebevraždě Masaryk přináší obsáhlá sociologická data, z nichž vyplývá, že vyšší sebevražednost lze nalézt spíše u vzdělaných národů než nevzdělaných nebo že výraznější riziko sebevraždy hrozí v městském prostředí než na prostém venkově. Přestože sesbírané statistické údaje hovoří jasně, podobné interpretaci a s ní souvisejícímu zhodnocení stavu se Masaryk brání, a naopak předkládá své vlastní teze, s nimiž zřejmě již vstupoval do samotného začátku práce. Výsledkem je tedy jistá metodologická nedůslednost a čtenář může být zmaten rozporem mezi překládanými údaji a Masarykem uváděnými východisky. Vrátíme-li se konkrétně k otázce vzdělání, je zajímavé, jak Masaryk reagoval na zjištění, že vyšší míra vzdělání je téměř přímo úměrná s nárůstem sebevražednosti. O rizikovosti vzdělání odmítá byť jen uvažovat a jako viníka uvádí tzv. polovzdělanost, tedy stav, kdy je jedinec vzdělán nedostatečně – a je tedy vytržen z původní lidské prostoty, ale jeho výchova není dokonána, aby byl sklonů k sebevraždě uchráněn. Další rozpor je možno pozorovat na příkladu svobodných a despotických národů – vyšší míra sebevražednosti je patrná u národů svobodných, přesto Masaryk neslevuje ze svých ideálů o demokracii a humanitě. Zajímavé je rovněž srovnání katolíků a protestantů, z něhož vyplývá, že katolíci jsou sebevraždou ohroženi výrazně méně. Proti protestantismu se katolictví vyznačuje jistým despotismem (který zde tedy působí opět jako prvek chránící jedince od sebevražedných úvah), přesto Masaryk hodnotí protestantismus jako bezesporu lepší variantu náboženskosti a tvrdí, že protestant, který spáchá sebevraždu, „nebyl hotovým protestantem“, tedy na vině není vyznání jako takové. Opět se tedy odchyluje od logických vývodů a zastává zřejmě stejné stanovisko, s nímž k práci na svém habilitačním spisu přistoupil. V textu autora článku je rovněž reflektována Masarykova potřeba vymezovat se vůči tezím Dostojevského, který se tématem sebevraždy zabýval v několika svých dílech. Autor usvědčuje Masaryka z účelového výkladu vybraných pasáží z textů Dostojevského, čehož se dopouštěl ve snaze obhájit vlastní tvrzení a rozdílné stanovisko, které k tématu sebevraždy zaujímá. Petr Bláha poukazuje ve svém článku na paradoxnost Masarykovy kritiky sebevrahů jako jedinců morálně slabých a nemravných, přičemž nejsou navržena žádná konkrétnější opatření než „větší důslednost ve vzdělávání a obnova náboženskosti“ (v rozporu se smyslem sesbíraných sociologických dat).

Artefakt č. 5: A State without Suicide

[online]. Dostupné z: https://search-ebscohost-com.ezproxy.muni.cz/login.aspx?direct=true&db=asn&AN=132206287&lang=cs

V našem prostředí jsme zvyklí Masaryka vnímat jako jednu z nejvýznamnějších postav novodobé historie. Proto je velice zajímavé, setkáme-li se „s pohledem zvenčí“, kde je TGM osobou prakticky neznámou. John Connelly vyučuje historii východní a střední Evropy na Kalifornské univerzitě v Berkeley a z jeho textu je patrné, že spíše nepředpokládá čtenáře z jiných geografických oblastí, respektive – svá slova cílí především na americkou akademickou obec. Ve stručnosti (ale přesto velmi zasvěceně) shrnuje Masarykův život, přičemž neopomíná ani význam rukopisných sporů a hilsneriády. Důsledně reflektuje, jak zásadním tématem byla pro Masaryka etika. Zdá se však být překvapený tím, jak důležitým jeví se pro Masaryka Ježíš Kristus – ve své Sebevraždě totiž uvádí, že dokud byl život lidský ukotven v něm (idealizuje si středověkou společnost), sebevražda byla jevem zcela neobvyklým. Masaryk však byl přesvědčen, že jeho zdůrazňování Ježíšovy významnosti neznačí nadměrnou podporu religiozity – své teze naopak považoval za hluboce racionální a byl přesvědčen, že současný způsob vzdělání připravuje lidi jen na školní a pracovní úspěchy, nikoliv na život v jeho plnosti. Connelly v textu s jistým obdivem pojmenovává zdroj Masarykova zápalu v politice: touhu vytvořit společnost, v níž nikdo nebude uvažovat o sebevraždě.

Artefakt č. 6: Suicide and religiosity – Masaryk’s theory revisited – C. S. Clarke, F. J. Bannon a A. Denihan

CLARKE, C. S., F. J. BANNON a A. DENIHAN. Suicide and religiosity—Masaryk’s theory revisited. Social Psychiatry and Psychiatric Epidemiology [online]. 2003, 38(9), 502-506 [cit. 2023-05-13]. ISSN 0933-7954. Dostupné z: doi:10.1007/s00127-003-0668-6

Odborná studie se snaží navázat na Masarykovu teorii, že množství sebevražd je ovlivněno pohlavím, věkem, místem bydliště, vírou atd. Její autoři se rozhodli zkoumat tyto faktory u 439 sebevražd v Irsku roku 1999. Vliv náboženství zkoumali ve čtyřech rovinách religiozity: osobní víra, víra společnosti, náboženské praktiky a návštěvy kostela. Poté zkoumané sebevraždy rozdělili podle pohlaví, věku a toho, jestli bydlí na venkově nebo ve městě. Cílem této studie bylo ověřit hypotézu, že počet sebevražd je nižší u těch skupin v komunitě (z hlediska věku, pohlaví a zeměpisné lokality), které jsou nejvíce nábožensky založené (pokud jde o víru a její praktikování).

Výsledkem studie bylo zjištění, že u sebevražd mezi pohlavími panuje značná nerovnost a muži je páchají třikrát častěji než ženy (349 mužů a 144 žen). Ve městech byl počet mužů, kteří spáchali sebevraždu, dvakrát vyšší než počet žen. Na venkově byl ale tento rozdíl čtyřnásobný. Teoreticky se na vyšších počtech sebevražd u mužů mohly podepsat i vedlejší faktory jako užívání drog, nezaměstnanost, rodinné vzorce apod.

Pokud jde o srovnání lokality, i zde byl poměr zhruba tři ku jedné s tím, že častěji lidé páchali sebevraždy na venkově než v městských částech.

Zkoumáním náboženských návyků se ukázalo, že starší lidé byli více zbožní než mladí a ženy více než muži. U počtů sebevražd byl ale tento poměr přesně opačný: nejvíce byly sebevraždy rozšířené mezi mladšími lidmi, u nichž byla zjištěna nižší zbožnost. Hlavní argument proti Masarykově teorii: velké rozdíly v počtu sebevražd mezi muži a ženami nelze přičítat klesajícímu náboženskému vyznání, protože rostoucí sekularizace postihuje muže i ženy stejně.

Artefakt č. 7: Pavel Keřkovský – Krize evropské společnosti, sebevražda a etika u T. G. Masaryka

KEŘKOVSKÝ, Pavel. Krize evropské společnosti, sebevražda a etika u T. G. Masaryka. Teologická reflexe, 2007. roč. 13, č. 1. s. 60-76. ISSN 2788-0796. Dostupné také z: https://web.etf.cuni.cz/ETFN-200-version1-04_kerkovsky.pdf

Článek Pavla Keřkovského byl zveřejněn v odborném recenzovaném časopise s názvem Teologická reflexe, který byl vydán v roce 2007. Autor ve svém článku analyzuje myšlenky T. G. Masaryka a zkoumá jeho postoje a názory na etiku, náboženství, morálku a lidskou identitu. Značnou část své práce autor věnuje Masarykově analýze stoupajícího počtu sebevražd v Evropě v 19. století, které se věnoval ve svém díle s názvem Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Kromě samotného popisu díla a různým variantám jeho vydání se autor věnuje zejména rozdílným názorům Masaryka a jiných myslitelů na sebevraždu a její nárůst v posledních letech. Zatímco Masaryk viděl hlavní příčinu nárůstu sebevražd ve vzrůstající náboženské krizi jeho vrstevník, významný psycholog Sigmund Freud přičítal tento nárůst psychologickému rozpoložení člověka, které časem vyústí do aktu agrese, která se následně obrací proti člověku samému. I Masaryk se okrajově ve svém díle věnoval psychologii člověka. Pozornost přitom věnoval zejména psychickým nemocem, které mohou být přímou příčinou sebevraždy. Nesmíme přitom opomenout říci, že i Freud přikládá určitou váhu náboženství a jeho vlivu a závažnosti vzhledem k tématu. Můžeme tedy vidět, že se okrajově názory obou myslitelů střetávají.

Artefakt č. 8: Národní muzeum – Myšlenky T. G. Masaryka

Minimalistická, ale dokonale výmluvná kresba Tomáše Garrigua Masaryka použitá na plakátu je použita také v úvodu videa, které nechalo Národní muzeum natočit v rámci rozsáhlé výstavy z roku 2017 s názvem Fenomén Masaryk (a jejích doprovodných programů). Autorem kresby je Bedřich Fritta. („Umělec, kterému nacismus a válka vzaly svobodu a nakonec i život, ale rozhodně ne talent a satirický smysl pro humor,“ uvádějí autoři výstavy.)

Kolekci doplňujeme o toto video, jelikož obsahuje výběr myšlenek, které úzce souvisejí s Masarykovým pohledem na společnost. „Měříme život příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“

Výstava „Fenomén Masaryk“ si kladla za cíl představit osobnost Tomáše Garrigua Masaryka jako klíčovou postavu našich dějin u příležitosti osmdesátého výročí jeho úmrtí. Nešlo o pouhé vyprávění o Masarykovi jako „tatíčkovi“ nebo „Prezidentu Osvoboditeli“, ale nabízela rovněž pohled na konkrétního člověka v jeho veřejném i soukromém životě. Obsahovala sbírkové předměty, které dokumentovaly vybrané etapy z Masarykova života a jeho veřejný obraz.

První polovina výstavy se zaměřila na Masarykův život od roku 1850 do roku 1937, druhá polovina pak byla věnována „druhému životu“ Masaryka od jeho úmrtí až po současnost. Masaryk je totiž často vnímán jako symbol první republiky a historický důkaz demokratických tradic české společnosti, avšak méně se hovoří o jeho schopnosti kritiky, odporu vůči proudu a odvaze mluvit pravdu nahlas. Tuto roli chtěla výstava a doprovodný katalog zdůraznit a představit Masaryka jako skutečně jedinečný „fenomén“ nejen v českých, ale i v evropských dějinách.

Velká pozornost byla věnována tématům hilsneriády či bojům o Rukopisy, kdy aktivně vystupoval proti nesmyslné pověře a falešnému mysticismu a kdy byl ochoten strpět i to, že jeho angažmá ve sporech mělo negativní vliv na jeho kariéru.

Masaryk totiž odmítal ve společnosti jakékoli zakořeněné konvence, které pokřivovaly reálný pohled na skutečnost. Jeho nejvyšší metou byl vždy pravdivý, nezaujatý pohled na věc i za cenu vlastní nepopularity, což prokázal v obou těchto „kauzách“ a ve svém dalším díle.

Artefakt č. 9: Masaryk jako sociolog

NOVÝ, Lubomír. Masaryk jako sociolog. Sociologický Časopis / Czech Sociological Review, 4(3), 297–306. 1968. http://www.jstor.org/stable/41127673

V souvislosti s Masarykovým dílem Sebevražda je vhodné zmínit Masarykův přínos pro československou sociologii, který je patrný i z pojmenování Masarykovy sociologické společnosti, organizace zastřešující československé sociologické badatele od roku 1925 do roku 1950, kdy byla organizace z politických důvodů zrušena.

Masarykovo jméno ale zůstalo v oblasti české sociologie i nadále relevantní, jak je znatelné například z článku Lubomíra Nového Masaryk jako sociolog z roku 1968, pojednávajícím o navázání na Masarykovskou tradici české sociologie. Masaryk jakožto sociolog teoreticky vycházel z Augusta Comteho a jeho sociologické postupy byly již v době vzniku článku až přehnaně filozofické. Nový například označuje Sebevraždu za „zastaralý pokus o sociologickou monografii“, i tak ale opakovaně vyzdvihuje Masarykův přínos pro českou sociologii a argumentuje, že bez Masarykových děl by vývoj české sociologie jistě vypadal jinak. Podle rozboru Nového byl Masaryk sociologem především, tedy člověkem, který nahlížel na svět a jeho problémy skrze společnost a za použití sociologie.

Artefakt č. 10: Masaryk a náboženství: Sedm zastavení k 75. výročí úmrtí TGM

Dokulil, M. (2012). Masaryk a náboženství: Sedm zastavení k 75. výročí úmrtí TGM: Vol. Vydání první. Masarykova univerzita. http://ezproxy.muni.cz/login?url=https://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&AuthType=ip,cookie,uid&db=nlebk&AN=992711&lang=cs&site=eds-live&scope=site

Kniha Miloše Dokulila Masaryk a náboženství věnuje Masarykově Sebevraždě nemalou pozornost. Vyzdvihována je krizovost doby, ve které Sebevražda vznikala, stejně tak jako Masarykem vnímaná souvislost mezi sebevraždami, které jsou podle něj „nerozumné a nemravné“, a společenským odklonem od náboženství. Masaryk ostatně už dobu, ve které on sám vyrůstal, pokládal, ke své nelibosti, za nenáboženskou. Náboženství pak vnímal jakožto cosi co dodává životu směr.

Hlavním cílem této knihy, které vyšla k příležitosti 75. výročí Masarykova úmrtí, je ale především seznámení s Masarykovým dílem a životním odkazem, jelikož Masaryk je pro dnešní širokou veřejnost známý spíše pouze jako symbol české, případně československé, státnosti.

Artefakt č. 11: An empirical examination of Thomas Masaryk’s theory of suicide

Lester, D. (1997). An empirical examination of Thomas Masaryk’s theory of suicide. / Archives of Suicide Research / 3, 125–131 Dostupné z: https://link.springer.com/article/10.1023/A:1009638904342

K Masarykově teorii se akademici vrací a posobují ji novým zkoumáním. David Lester se ve svém paperu vrací k, mezi moderními suicidology k méně známé, teorii sebevraždy od Masaryka a aplikuje ji na vybrané země v 80. letech 20. století. Od Masarykovy teorie byly odvozeny dvě předpovědi: totiž že míra sebevražd by se měla zvyšovat s klesající religiozitou a rostoucí modernizací. Autor tvrdí, že teorie navržené v dřívějších dobách bychom měli více prozkoumat, abychom ověřili, zda předpovědi, které generují, platí i dnes, kdy máme k dispozici moderní výzkumné a statistické techniky pro jejich testování.

A právě empirickému testování autor podrobil dvě výše zmíněné předpovědi, které testy obecně podpořily. Tak například: rostoucí míra sebevražd v moderní době byla evidentní v osmi z dvanácti zemí s dostupnými údaji. A na základě údajů o sebevraždách za rok 1980 ze 48 sousedících států se ukázalo, že země s větším počtem lidí navštěvujících kostely měly nižší míru sebevražd, jak předpovídá Masarykova teorie. Tento paper dále navrhuje, jak s daty pracovat a jak využívat teorie jako je třeba ta Masarykova.

Závěr: Sebevražda jako společenský fenomén aneb Masarykův omyl

Sebevražda je jev spojený s lidskou svobodou a může být vnímána jako prostředek k hlubšímu pochopení světa a člověka v něm. Historické příklady, jako je Sokratova smrt nebo nám tak blízký Jan Palach, ukazují na dramata lidského života i na to, že sebevražda může být způsob, jak člověk prokazuje svou schopnost transcendence, tedy překročení hranic vlastního vědomí, kdy je schopen vnímat něco, co je větší než on sám.

Otázka sebevraždy nutí zabývat se otázkou smrti, která otevírá otázku smyslu života – a tato otázka je jádrem filozofie. Platón vede Sókrata k tvrzení, že správné pochopení filozofie se týká pouze umírání a smrti. Francouzský filozof Albert Camus ve své knize Mýtus o Sisyfovi tvrdí, že problém sebevraždy je jediným vážným filozofickým problémem, protože odpověď na otázku, zda život stojí za to být žit, zahrnuje odpověď na základní filosofickou otázku. Sebevražda není okrajový nebo banální problém, ale má hlubokou filosofickou tradici.

Vědní disciplíny jako sociologie, psychiatrie, teologie a psychologie se snaží vysvětlit fenomén sebevraždy, nicméně každá z nich se na ni dívá jiným pohledem. Sociologie se soustředí na předchozí příčiny, psychiatrie na poruchu pudu sebezáchovy a teologie primárně na hřích. Freudovská psychoanalýza pak vidí sebevraždu jako odvozeninu pudu smrti nebo jako nutnou součást individuace (vyčleňování jedince v rámci společnosti, tedy získávání vlastních individuálních charakteristik). Psychologie se k sebevraždě staví velmi různorodě a užívá různých definic, jako například že sebevrah se mstí na svém okolí, útočí na zvnitřnělý objekt ve své osobě nebo řeší nesnesitelný duševní tlak. Tyto definice vycházejí z objektivizace duše, kterou provedla novověká věda v čele s psychologií.

Pokud chceme porozumět sebevraždě v celé její složitosti, musíme překročit hranice jednotlivých disciplín a hledat komplexnější pohled na tento fenomén.

Sebevražda je jev, který provází lidstvo od jeho počátků a není omezen jen na určitou kulturu. Tomáš Garrigue Masaryk se domníval, že sebevražda je něčím zcela neznámým u původních národů, ale dnes už víme, že to tak není. Naopak, sebevražda byla běžnou součástí lidského života od nepaměti. I u afrických kmenů nebo Inuitů bylo běžné, že staří a pro svou komunitu – cynicky vyjádřeno – nepotřební jedinci dobrovolně odcházeli umírat do pralesů nebo ledových pouští, aby uvolnili prostor pro své potomky. I příslušníci původních národů byli a jsou ochotni se rozloučit se svým životem, neboť to u nich vyžaduje jejich čest.

V různých kulturách a dobách byla sebevražda chápána různě a měla různý význam. Zatímco v některých kulturách byla považována za normální a dokonce čestnou cestu, jak ukončit svůj život, jinde byla vysloveně zakázána. V dnešní době se na ni nahlíží převážně ze zdravotnického hlediska a společnost se snaží jí předcházet pomocí prevence a léčby psychických poruch.

Zdroje

BANKOWICZ, Marek. Masarykova teorie demokracie. Praha: Karolinum, 2022. s. 15. ISBN 978-80-246-5134-7

BLÁHA, Petr. Sebevražda jako Masarykův problém. Ergot. Ústí nad Labem, 2019. Dostupné z: https://ergotsite.wordpress.com/2019/03/28/sebevrazda-jako-masarykuv-problem/

CAMUS, Albert Mýtus o Sisyfovi. Praha: Svoboda 1995. ISBN 80-205-0477-X

CONNELLY, J. A. State without Suicide. Commonweal. 2018;145(17):15-18. Accessed May 12, 2023. https://search-ebscohost-com.ezproxy.muni.cz/login.aspx?direct=true&db=asn&AN=132206287&lang=cs

ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. Příprava vydání POHORSKÝ, Miloš. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1990. (Spisy / Karel Čapek; sv. 20). ISBN 80-202-0170-X.

DOKULIL, Miloš. Masaryk a náboženství: Sedm zastavení k 75. výročí úmrtí TGM: Vol. Vydání první. Masarykova univerzita. 2012. http://ezproxy.muni.cz/login?url=https://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&AuthType=ip,cookie,uid&db=nlebk&AN=992711&lang=cs&site=eds-live&scope=site

MASARYK, Tomáš Garrigue. Der Selbstmord Als Sociale Massenerscheinung Der

Modernen Civilisation. Wien: Karl Konegen, 1881. Dostupné z: https://archive.org/details/derselbstmordal00masagoog/page/n7/mode/2up

MASARYK, Tomáš Garrigue. Sebevražda hromadným jevem společenským moderní

osvěty. Praha: Čin, 1930. Dostupné z : https://arl.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz/arl-pnp/cs/detail-pnp_us_cat-086777-Sebevrazda-hromadnym-jevem-spolecenskym-moderni-osvety/

NOVÝ, Lubomír. Masaryk jako sociolog. Sociologický Časopis / Czech Sociological Review, 4(3), 297–306. 1968. http://www.jstor.org/stable/41127673

PELCOVÁ, Naděžda a kol. Existence a koexistence ve filozofické, speciálněpedagogické a psychologické reflexi. Praha: Univerzita Karlova, 2020. s. 284. ISBN 978-80-760-3154-8.

POSPÍŠIL, C. V. Masaryk iritující a fascinující. Praha: Karolinum, 2018. s. 152. ISBN 978-80-246-4062-4

PLATÓN: Zákony. Praha: Oikúmené 1997. ISBN 978-80-7298-214-1

RÁDL, Emanuel. Sociologická encyklopedie. [online]. Sociologický ústav AV ČR. 2018. Dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/R%C3%A1dl_Emanuel

Zpět na předmět

Comments are closed.