Literatura, kultura a humanitní vědy – ústní proslov ke státnicím

Literatura je odedávna jedním z nejmocnějších nástrojů kultury – zaznamenává myšlenky, hodnoty a příběhy, které utvářejí společnost. Její souvislost s věcnou literaturou dnes není jen stylistická, ale hluboce funkční. Tradičně rozlišujeme věcnou literaturu, zaměřenou na předávání informací, poznání a faktů – jako jsou odborné práce, eseje, publicistika – a beletrii, čili literaturu krásnou, jejímž cílem je estetický účinek a umělecké ztvárnění skutečnosti prostřednictvím fikce. Beletrie zahrnuje základní literární druhy: epiku (např. román, povídka), lyriku (báseň, píseň) a drama.

Tato hranice však není ostrá. Mezioborové texty často kombinují rysy obou žánrů. Například literatura faktu – jako jsou biografie, historické romány nebo literární reportáže – čerpá z věcného základu, ale užívá beletristické techniky. Umberto Eco v Jménu růže kombinuje středověkou detektivku s filozofickým a historickým komentářem. Édouard Louis ve svých knihách jako Skoncovat s Eddym B. spojuje autobiografii, sociologii a literární jazyk. A Erik Tabery, například ve své knize Opuštěná společnost, využívá narativní a esejistické postupy k přiblížení současné společenské reality.

Humanitní vědy – konkrétně historiografie, filozofie a sociologie – poskytují literárnímu studiu zásadní nástroje. Historiografie obohacuje literární analýzu o porozumění historickému kontextu. Příkladem mohou být dějiny mentalit, které se zaměřují na změny v myšlení a hodnotách různých epoch. Konkrétním žánrem propojujícím historii a literaturu je historický román, jako Sto roků samoty od Garcíi Márqueze, který pomocí fiktivního rodu reflektuje dějiny Latinské Ameriky.

Filozofie přináší metodologickou hloubku. Zatímco filozofický text je zpravidla systematický a argumentační, literatura umožňuje vyjádřit tytéž otázky – např. o svobodě, existenci nebo etice – obrazně a emotivně. Albert Camus ve svém románu Cizinec zkoumá absurdní povahu lidské existence, Nietzsche či Voltaire zase svá filozofická stanoviska ztvárnili i literárně. V českém kontextu sem patří Karel Čapek, jehož Bílá nemoc nejen varuje před válkou, ale reflektuje i otázky zodpovědnosti a etického jednání jedince vůči společnosti.

Sociologie přináší literární vědě pojmy jako diskurz, literární pole nebo duch doby. Pierre Bourdieu upozorňuje, že literární hodnota není vrozená, ale vzniká v síti vztahů mezi autory, čtenáři, médii a institucemi. Z tohoto pohledu lze literaturu chápat jako zrcadlo společnosti, což se nejvíce ukazuje u populární literatury, dystopií a románů o krizi, které tematizují společenské napětí a rozpory.

Specifickým tématem je literatura pro děti a mládež, která procházela vývojem od moralizujících textů v 19. století (např. Božena Němcová) přes moderní autory 20. století jako Ondřej Sekora nebo Josef Čapek až po současné komiksy, young adult literaturu a interaktivní formáty. Dnes je běžné rozostřování věkových hranic, otevírání tabuizovaných témat a inkluzivní reprezentace. Klasickým žánrem zůstává pohádka, ať už ve folklorní podobě, nebo v moderní reinterpretaci – například u Astrid Lindgren nebo Rowlingové.

Významnou roli v literatuře hraje i náboženská tematika. V beletrii se objevuje buď explicitně – jako hlavní motiv, nebo implicitně – jako rámec pro existenciální otázky. Danteho Božská komedie nebo Letopisy Narnie od C. S. Lewise nabízejí bohaté alegorické vrstvy spjaté s vírou. Vedle toho existuje beletrizace náboženské literatury, která pomocí fikčních prvků přibližuje duchovní poselství současnému čtenáři. V českém kontextu je důležitá i Bible Kralická, překlad z 16. století, který významně ovlivnil český jazyk a literaturu.

Za zmínku stojí i mezioborové publikace, které často vyžadují zvláštní ediční přístup. Vydavatelé jako Munipress reagují na potřebu propojit humanitní a přírodní vědy a publikují periodika jako MUNICE. Podobně Česká otázka Tomáše G. Masaryka stojí na pomezí filozofie, historiografie a literatury a dodnes podněcuje debatu o smyslu českých dějin.

Na závěr bych chtěla zmínit jeden pomezní beletristický text, kterým je Bílá nemoc Karla Čapka. Tato krátká divadelní hra z roku 1937, napsaná jako reakce na nástup fašismu, v sobě spojuje prvky politické alegorie, filozofické reflexe i humanitního étosu. Hlavní postava, doktor Galén, odmítá léčit mocné, dokud nezastaví válku – čímž klade otázku po etickém závazku intelektuála vůči světu. Hra výmluvně ilustruje, že literatura není pouze zábava, ale často i forma angažované filozofie.